čtvrtek 22. února 2018

Pojednání o životě a smrti

Ve čtvrtek jsem byla na pohřbu. Druhým za poslední měsíc. Nikdy jsem neměla tak blízko ke smrti za celej svůj život. Více si díky tomu uvedomuji vzácnost a pomíjivost života. A je to fakt krutý.

Byl to otec a syn, dědeček a strýc, oba stejné jméno, oba stejnou krev. Jediné, čeho lituji je, že jsem je nepoznala víc. Pamatuju si, když jsem byla malá, jak jsem trávila zimu u dědečka. Neměla jsem ráda na chlebu kůrku, tak mi ji vždycky odkrajoval. Procházeli jsme se lesy a v létě jsme kradli kukuřice. Ačkoliv né moc často, protože jsem se vždycky bála ušáků. Se strejdou se pamatuju, jak mi nadšeně ukazoval vlaštovčí hnízda u jeho pracovny a rajčata, který vypěstoval. Jednou k vánocům jsem od něj dostala přívěšek malé čarodějnice na koštěti. Asi věděl, co ze mě vyroste.

Co vlastně jsme? Tělo duše a mysl? Vědomí? A jaký je smysl našich životů? Teď nevím, jestli se do toho můžu pustit. Abych taky někdy skončila.

Když vidím, jak život končí, ať už slavnostním několikatihodinovým tradičním obřadem nebo půlhodinovým rozloučením v krematoriu, kladu si otázku, proč tu vlastně jsme? A i když vím, nebo mám dost jasno v tom, jak (si myslím že) Vesmír funguje a logicky si dokážu vysvětlit smysl života, tak stejně... stejně je to naprd. Jakoby něco opravdu nenávratně zmizelo. Umřelo. A taky že jo. Fyzická rovina člověka jako jednotlivce umírá. A teď chápu, že to není "jenom" fyzická rovina. Tělo je důležitý. Asi vám to přijde jasný jak facka, ale já to tak zdůrazňuju proto, protože tak nějak chci vypíchnout to, že i když je člověk hodně spirituálně založenej, že je tělo stejně důležitý jako duše nebo mysl. A i přesto mi přijde, že v hodně spirituálních směrech je tělo opomíjeno. A smrt zlehčována. Protože duše bude žít dál. Bla bla bla. To není důležitý pro ty, kterým ten blízkej odešel. V tom okamžiku prostě umřel. A ti co ho milovali truchlí. A nechcou slyšet nebreč, jeho duše žije dál. Nebo jo? Chtěli byste to slyšet? Chtěli byste, aby ten okamžik byl zlehčovanej? Já teda ne. Nebo ne hned. Nejdřív se truchlí. Až pak člověku můžeme říct něco, co mu může trošku odlehčit a zlepšit náladu.

Nemyslím si, že se znovu setkáme. Ne tak, jak jsme se znali. Bude to v jiné formě, z jinýho úhlu pohledu. Vlastně si myslím, že to setkání bude příjemnější než v naší rovině. Budeme všichni bez těla, bez hmoty, bez čehokoliv co bychom mohli ztratit. A když člověk nemá co ztratit, tak je se vším v míru. To je ta podstatná věc, kterou si musíme uvědomit i za našich životů tady na Zemi. Nemáme co ztratit. Přestaňme se bát udělat kroky které budou vést ke štěstí. Nechme se řídit naší intuicí.

Takže co vlastně jsme? Jaký je smysl naší existence?

Nemůžu vám říct je to takhle. Tečka. Můžu vám jen popsat to, jak to vnímám já a co se mi posledních pár let stále potvrzuje.

Jsme jako cibule. Já i ty. Máme spoustu vrstev a částí, které jsou vzájemně propojeny.
Uvědomili jste si někdy, že střed jakékoliv plodiny je ta nejlepší část? Třeba mrkev má nejsladčí střed. Nebo salát. Můžete namítat - ale co třeba takové jablko, tam je tvrdý jádřinec. A co se nachází v jádřinci? Semena. Semena nesoucí informaci pro to, aby mohlo vyrůst další jablko. Aby mohl vzniknout další život. Jediný, co mi trošku vrtalo hlavou je střed ananasu. To je tak když se vždycky zamýšlím moc hluboko. Ale zpochybňování se vyplatilo, protože právě proto, že je tak tuhý, střed ananasu obsahuje nejvíce vlákniny a spoustu vitamínů, jen ho stačí nechat pořádně dozrát aby nebyl tvrdý. Ne vždy se dá totiž na první pohled určit kvalita, chce to nejdřív myslet, pak soudit.

U nás to je přesně tak. V našem středu se ukrývá ta nejčistší část. Malý kousek božského vědomí, díky kterému jsme stále napojeni na ten celek. A jo, taky na sebe vzájemně. Já si to představuji tak, že někde/všude ve Vesmíru je velká světelná zářící koule energie - božské vědomí. A vždycky když se narodíme se kousek té koule odpojí a přejde do nového tělíčka. Tomu říkáme duše. Tomu předchází rozhodování čemu se chce vědomí jako celek naučit a to nám určí podmínky, do kterých se narodíme.  Místo našeho narození a podmínky výchovy v dětství nám dají přesně ty impulzy, které potřebujeme proto, abychom šli v životě cestou, na které se naučíme to, co pak přineseme zpět celku. A pak se utrhne další kousek do dalšího tělíčka, ale ten není nikdy stejný jako ten předchozí. A to je jeden ze způsobů, jakým se vyvíjí naše genetická informace a důvod, proč se tak záhadně dříve děly na různých kontinentech velice podobné věci bez toho, aniž by se ty skupiny někdy setkaly. (Kolektivní vědomí a nevědomí ehm.) A třeba taky ne. Jak říkám, je to jen způsob života, jak ho chápu já a jak se mi potvrzuje.


Další obaly cibule tvoří mysl a emoce - nástroje, díky kterým dokážeme určit správnej směr naší cesty. Když cítíte negativní emoci, můžete s klidem určit, že se někde nachází problém. A je na vás a na vaší intelektuální a intuitivní vyspělosti, abyste určili, kde se ten problém nachází. Pokud ho určíte správně, dokážete se ho zbavit. Pokud ho určíte špatně (například dáte vinu někomu jinému), bude se vám ten problém vracet do života tak dlouho, dokud ho neurčíte správně. (Malá nápověda: většinou leží ve vás samotných nějakým způsobem.) Nejlepší systém jak tohle řešit je dle mého názoru již několikrát zmiňovaná shadow work neboli práce se stínem, které je plný internet, takže když budete chtít, určitě najdete. Důležité je mít otevřenou mysl a umět zpracovat své ego. Připustit si věci. Nebojte se toho, dělejte to sami v soukromí, kde vám nikdo neublíží, kde může vyhrát srdce nad pýchou a strachem.

Dalším obalem je potom vaše osobnost. O té jsem tu také již párkrát psala. Jsou to masky, které na sebe bereme abychom mohli fungovat v tomto světě plném neuvědomnělých lidí. A na tom není nic špatného! Ani na tom, že jsou to masky, ani na tom, že je někdo zatím neuvědomnělý. Každý má svoje tempo. Osobnost je tedy soubor jakýchsi masek které jsou nalepeny na sobě kolem vašeho vědomí a vytváří vás, jako jednotlivce. Spoustu lidí mylně žije v představě, že má nějakou danou osobnost a že s ní nic nezmůže. Není to pravda. Pokud se opravdu poznáte skrz naskrz, tak se můžete krásně vymodelovat podle sebe. Můžete odstranit ty vrstvy, které už nepotřebujete (třeba jste tam měli něco, co se vytvořilo v dětství, když vás někdo za něco pokáral) a posílit ty, které byste chtěli kultivovat. Náš osud není daný od písmene k písmeni. Máme daný jen určitý záměr a jak k němu dojdeme je čistě na nás.

Máme i další různé obaly a energetické systémy, ale ty si raději necháme na jindy. Pro dnešek nám budou stačit přesně ty, co jsem tu popsala.

Život je o radosti a o štěstí. Ano, musíme si projít i tím opakem, ale ve výsledku radost, štěstí a láska...jo ta láska...to je oč tu běží. Pokud se totiž řídíme svými emocemi a řešíme ty negativní, tak nám pak budou neustále přibývat ty pozitivní. A to je pro nás signál, že jdeme správnou cestou. Život je navrhnut tak, aby byl plný radostí pokud procitnete. Užívejte si tyto časy. Projevte lásku těm, kterým jste ji vždy projevit chtěli. Vyřešte své spory. Pochopte se. Následujte své sny. Věnujte se jeden druhému a snažte se nepodléhat dnešnímu životu v útlaku a shonu. Nechte jej plynout, ať si dělá co chce. Ono se to vždycky nějak vyřeší.

Hlavní myšlenka tohoto článku byla taková, abych vám i sobě vzkázala.. Užívejte si života jak nejlíp dovedete, nedržte se zpátky a hlavně - užívejte si jej společně.

Ty lidi které kolem sebe máte a milujete, ti s vámi budou jen tento život.

Až se potkáte někde jako dva poletující obláčky, tak to bude jiná zkušenost.

Žijete teď a tady. Nezapomínejte na babičku, dedečka, maminku, tatínka, strýčka, tetu, bratra, sestru.. Na všechny které máte rádi. Zkuste se s nimi někdy posadit a poslouchejte, co vám řeknou o svém životě. Je tu obrovská mourdost, kterou můžeme načerpat od ostatních.

A až jednou odejdou z této zemské roviny, budete vědět, že jste je poznali.

Poznání a expanze vědomí.

Smysl života.

xoxo

N.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Vaše komentáře mě vždy potěší, děkuji za ně! <3