pátek 14. července 2017

Apatická naděje

Už pár týdnů koukám na to mý BIO a říkám si: "Wow, já jsem se tak strašně změnila."

Mám pocit, že mě dostihla jakási apatie dospělosti. Co to je? To je to, když jedeš od rána k večeru a vlastně tě nic nezajímá, nic si neužíváš a nic neprožíváš. Tohle mám už tak asi rok. Možná víc než rok. O dost dýl než rok. Pamatuju si, jak jsem začala objevovat Teal Swan a byla hrozně nadšená z jejího učení, jak jsme chodily s kámoškama do Utopie a nadšeně jsme rozebíraly smysl života...až jednou, jedou přišel zlom. Pamatuju si přesně ten moment, jak sedím v tý čajce, koukám na kámošky jak se dál zapáleně baví o těchto tématech, a já necítím nic. "Co je", ptaly se. "Nevím, j-já n-nedokážu o t-tom m-mluvit.", odpověděla jsem. Lekla jsem se. Lekla jsem se, že vlastně nic necítím a myslela jsem si, že to bude jenom na ten večer. Ale nebylo. Nikdy to neskončilo.

Chci to zpátky. Ten pocit, když jste pro něco nadšení. Jak vám plesá srdíčko a máte zrychlenej tep. Chci to zažít znovu. Ale nevím jak. Jako jo, mám chvíle, kdy jsem šťastná, to jo. Ale nikdy ne tak, jak si to pamatuju. A pak se vždycky vrátím do té apatie. A do deprese. Potom nevím jestli je lepší necítit nic nebo cítit dno. Co myslíte?

Snažila jsem se z toho dostat. Raw strava mi na to dost pomáhala. Něco na té čisté energii bude. Ale nevydržela jsem na ní, protože mám prostě ráda jídlo. Hlavně italský jídlo. Mňam. Dost mi i pomáhalo, když jsem si našla nějakej novej koníček. Problém byl, že jsem u něj nikdy dlouho nevydržela. Nevím proč, ale matně si pamatuju, že jsem měla ten pocit, že mi okolí naznačuje, že to není pro mě a stejně u toho nevydržím, takže jsem tomuto psychickýmu tlaku podlehla a potvrdila jejich očekávání. Třeba to byl jen můj mozkovej výmysl, ale váhu to pro mě mělo stejnou jak kdyby to fakt bylo od mýho blízkýho okolí. Na tohle zabírá nikomu nic neříkat. Potom to nemůžu svádět na ostatní, ale uvědomím si, že je to výmysl mýho psychomozku. Jop, to si budu pro příště pamatovat. Nojo, jenže sdílená radost je dvakrát tak velká radost...


Jedinej koníček, kterej mi vydržel a taky hodně pomohl je Ženský kruh. To jsou holky, se kterýma se scházíme už od srpna každej týden. Nedokážu ani slovy popsat, jak jsem vděčná, že jsme se našly. Začínaly jsme v šesti, teď je nás patnáct. Nejsme klasickej terapeutickej kruh. Věnujeme se nejen seberozvoji, ale i spiritualitě a magii. Tyhle holčiny mi pomohly přes takový životní nesnáze, přes který bych se já sama vláčela měsíce. Děkuju <3

Teď o víkendu jsem jela poprvý na motorce. Jako spolujezdec samozřejmě. Řídil přítel. (Vím, že tu chybí můj životní update, ale tak, vidím instagram a chápu ne :D :) ) Bála jsem se. Samožřejmě, že jsem se bála a to je slabý slovo. Ale víte co? Tam jsem to cítila znovu. To nadšení. Asi jen na hodinu, ale bylo to tam. Jsem ráda, že jsem toho ještě schopná.

Cítím, že se blíží bod zlomu. Budu mít byt. Fakt svůj byt. Před pár dny mi schválili hypotéku. (Kdo sleduje můj pinterest, tak mu asi došlo, že se něco takovýho blíží xD ) Z nějakýho důvodu věřím, že mít svoje místo, svůj prostor, mě vyléčí. Budu moct žít konečně tak, jak si přeju já. Konečně se objevím. Objevím věci, který mě baví. To, čím vlastně jsem. A doufám, že začnu znovu cítit nadšení.

A až začnu, tak si ho nenechám už od nikoho vzít.

Bože, já se TAK těším!

Bude to dobrý.

Mám vás ráda.

xoxo

N.

Žádné komentáře:

Okomentovat