středa 8. března 2017

Apatie stromu

Křehká jako větvička,
silná jako kmen,
matka, sestra, dcera.

Roste si tam, kde se jí zachce.
s každým rozrostem kořeny slábnou.
Ty silné uprostřed pomalu chřadnou,
už jen ty vlásky drží se z posledních sil.

Z kůže bělostné odloupne pomalu svoji kůru,
z vlasů otřepe poslední listy,
nohy vytrhne ze spárů černozemě.
Kořenové vlásky se pod tlakem roztřepí.

Za svitu Luny,
v noci nespí, chodí.
Potuluje se po mechové krajině.
Nikde nikdo. Pozoruje neznámo.

Mech zmizel. Beton pod nohama,
studený světla vypalují oči.
Svět umělotin, ale všichni si připadají hrozně přirozeně.
Maska level 0.1

Vítej do světa rakoviny, děvenko.
Na, tu máš, dej si žvejku, doktor pobízí.
Iluze pohlcuje, mozek zatemňuje.
Produkty přirozené apatie.

Hlavně nenápadně,
a drž jazyk za zuby.
Nikomu neříkej, cos viděla v mechové zemi.
Ta za chvíli stejně lehne popelem.

Na, tu máš taky jednu.
Dvě díry na oči, jedna na nos, jedna na pusu.
To abys špatně viděla, necítila a jedla jen to, co my chceme.
A tento papírek, to je hodnota tvého času. Dej nám svůj čas, děvenko.

Běž do světa...
Na nikoho se nedívej, báli by se tě.
Neber jim jejich iluze, spálili by tě.
Správný postupy pro všechno, opovaž se to změnit.

A tak se ocitáš na náměstí zlomených snů.
A kráčíš sama. A sama...a sama...
Protože to nepřijímáš.
A nikdy nebudeš.

Vidím, cítím, bojuju.

Seru na vaše konvence.

Jizvy se v kůru mění.
Postupně se odlupují.
A já z nich stavím pevnost.
Takovou, kde nebude potřeba obrany.

Protože všechny ty sračky zmizí.

Rozumíme si.

xoxo

N.

Žádné komentáře:

Okomentovat