sobota 3. prosince 2016

not cool = neoblíbená


Asi se mi rozskočí hlava. Tento víkend opět ve znamení znamenité deprese. Kdybych na to měla koule, tak už tady nejsem. Nenávidím lidi. Všechny do jednoho. Některý z těch nenáviděnejch mám ráda, některý miluju, ale všechny je nenávidím.

Nikdy jsem nebyla oblíbená. Nikdy jsem nebyla cool. Možná si to někdy někdo myslel, ale nebylo to tak. Ani teď nejsem. Popravdě jsem asi nejvíc necool člověk. Nesere mě to. Už.

Nemůžu s nikým mluvit. Nikdo nemá rád jak mluvím. Můžu se snažit sebevíc, ale mluvení není moje silná stránka. Vždycky jsem pochopena špatně. Když se snažím říct něco pěknýho nebo nějak poradit nebo se snažit udělat radost - pokud mě ten člověk nezná a neví, že se o to snažím - tak to nikdy nevyjde. Někteří lidi, kteří už si zvykli na moje divný vyjadřování, už ví, že se v určitej moment snažím být milá, takže se snaží reagovat jakože to na ně působí dobře. Hezký že.

Když se snažím vypadat dobře tak se to taky nikomu nelíbí. Nemám vkus. Jsem moc zlá na to, abych byla jemná dívčina a moc hodná na to, abych byla drsná motorkářka. Nic mezi tím taky nevyhovuje. Jsem mimozemšťan. Nic se mi na mě nelíbí, proto je mi vlastně celkem jedno, co mám na sobě, protože mezi tím není rozdíl. Občas najdu něco s čím souzním, ale to je zas moc divný pro ostatní. Takže většinou nosím černý neutrální věci. A mnohdy mám štěstí, že to nikomu nepadá do oka a nechce tím pádem se mnou mluvit. UF.

Nepřijde mi trapný upravovat fotky na instagram, a dávat je tam protože chci, aby mi tam někdo dal srdíčko. Jak jinak mám z těch lidí dostat kousek lásky. Když nemůžu s nikým mluvit ani ukázat svoji pravou tvář.... Naopak mi přijde smutný, že někdo tvrdí, že jim na tom nezáleží. Pro mě je to sprostá lež nebo jen nepřiznání toho, že jim to dělá radost. Nepřijde mi trapný si lajknout svoje ubohý video. Teď už to teda nedělám a všechny palce jsem odstranila (protože to někomu kdo o tom věděl přišlo trapný a zrovna na tom jediným názoru mi záleželo), ale ze začátku jsem si ho lajkla a koukala se na to. A měla jsem falešnej pocit radosti, že někdo se mnou aspoň virtuálně pozitivně interaguje. Ne, nepřijde mi to trapný, možná tak smutný, ale je to moje věc. To, že jsem zoufalec je moje věc. Nemusíte mi to pořád všichni dávat najevo.

Já chci žít v míru. To je jediný co chci. A přitom mi pořád život klade přes cestu překážky, který mě nutí řešit všechny ty hovna kolem. Nechci oznamovat ostatním špatný zprávy. Ale já někdy musím. Taková je moje práce. A poslední dobou čím dál tím víc. Špatných zpráv. Takových, za který já přímo nemůžu. Chytrá ta hyerarchie. Ze shora přijde negativní zpráva, já ji musím předat dál, ale není to ten, kdo tu zprávu vypustil, co schytá ten náraz. Jsem to já. Náraz naštvanosti, zuřivosti, beznaděje. Pokaždé když se to stane, jsem jak hřebík pomalu zatloukanej do parket. A už v nich začínám pomalu mizet. Mírně nakloněnej doleva. Nechci tuto práci dělat, nenávidím ji. Jo, tohle je jedinej důvod proč. Možná by se někdo mohl zeptat proč ji dělám, když na ni nemám - tak jak to lidi maj ve zvyku REJPAT A REJPAT. Odpověď: musím z něčeho žít a nic jinýho teď na obzoru není.

Nepřijde mi trapný tancovat jak šílenec. Nepřijde mi trapný snažit se něco dělat i když vím, že to dělám špatně. Nepřijde mi trapný doufat, že se všechno jednou zlepší.

Nejvíc nekůl jsem proto, protože říkám holou pravdu. Lidi ji těžkou nesou. Zjistila jsem, že v některých situacích je možná lepší lhát. Ikdyž to nesnáším. Dělám to jen ve dvou případech. Od dneška budu lhát lidem, co miluju o věcech o kterých vím, že v nich vyvolaji stoprocentní negativitu - tím myslím, že si z toho nic pozitivního pro ně neodnesou. A za druhé budu lhát lidem, kteří na mě kvůli pravdě útočí, ale vynechám z toho ty, na kterých mi záleží a kterým ta krutá pravda přinese v dlouhodobějším hledisku něco pozitivního. A vlasně nejvíc nekůl jsem proto, protože tu pravdivě říkám, že v některých případech budu lhát. :D :D :D FUJ. Ta společnost. Jak se musíš měnit, abys přežil. Hnus co.

Nenechte se mýlit. Já bych hrozně ráda žila barevným radostným životem. A taky na tom pracuju. Postupně se tam dostanu. Doufám. Ale v této chvíli mě společnost nepřijímá. Snažím se s tím nějak pracovat a vyrovnat se. Nechce se mi zase kolem sebe stavět kulisy tak, abych se všem líbila. Mám toho pokrk. Jasně, že to umím a že bych mohla, ale já už nechci. Jediný co přijímám, tak jsou dočasný minikulisy kvůli přežití. Víc ani ň. Všechny ty ostatní kulisy budou přesně takový jaký já budu chtít. Jen se s tím musím nějak srovnat. Nevím jak, ale na to přijdu. Ani nevím jestli tomu tady někdo rozumí. Píšu to sem hlavně z toho důvodu, abych to dostala ze sebe. Mám štěstí, že si internet nevybírá koho má rád a koho ne. :D

Ani na okamžik si nemyslím, že jsem v tomhle sama. Vy, kteří jste v tom se mnou... bát se je normální. Brečet je normální. Nechtít žít je normální. Nebýt cool je normální. Normální může znamenat všechno, co budete chtít aby to znamenalo. Může to mít úplně jinej význam než ten, na kterej jsme ve společnosti zvyklí. Musíme prostě jenom nabrat síly. Nesnažte se být cool když se v tom necítíte dobře. Buďte sví. I kdyby jste neměli mít rádi štěňátka. Serte na lidi, kteří vám říkají, že byste je mít rádi měli.


xoxo

N.

Žádné komentáře:

Okomentovat