neděle 22. května 2016

Skládanka života: ostrej střep č.158


Je tu důvod proč už sem nepíšu ty moje kecy. Začala jsem si psát deník. Ale někdy to prostě není dostačující. Někdy se prostě potřebujete vyřvat do světa. Díky vesmíru za tento blog, protože kdyby ho nebylo tak bych neměla to místo kde se vyřvat. Zárověň se tím omlouvám všem, kteří tento blog sledujete pro pozitivní věci nebo třeba recepty. Ale nedělám si iluze a mám takovej dojem, že většině z vás už prostě došlo, co jsem zač a je připravená na slovní apokalypsu.

Jsou dny, kdy vám věci prostě dojdou. Něco se spojí v hlavě a najednou vidíte jak to vlastně všechno je. Někdy je to dobrý zjištění, ale někdy byste to radši nevěděli. Dneska bych to radši nevěděla.

J. mi dnes napsala o dnešním úplňku.. Má být inspirativní a prej máme najít tu zprávnou cestu ke splnění našich snů. A že se to prej povede, že prej tu cestu dnes najdem. No tak to poteš koště, ale fakt jsem si myslela, že ta moje cesta bude vypadat jinak.

Dnes jsem zjistila, že jsem na tom skutečně špatně. Nevím či je to ten lev a nebo moje ego...vlastně to je možná jedno a to samý.. nebo spíš to ego je součást toho lva, ale to je jedno. Prostě jsem zjistila, že prostě potřebuju uznání od ostatních lidí resp. potřebuju pozornost. NE být středem pozornosti nebo něco takovýho, ale spíš aby prostě věděli, že existuju. Potřebuju komunikaci. A hlavně, potřebuju smečku.

A to je tak frustrující! Ještě k tomu když ji nemám! Dneska jsem měla přesně ten moment, kdy se mi rozpadla jedna věc a já měla pocit, že se mi rozpadá celej svět. Ale víte co? Je to pravda. Díky tomuto musím překopat celý moje myšlení. A nebo ještě lépe - prostě vymazat a nechat moji hlavu myslet bez jakýchkoliv vzorců a předurčení. Celej můj svět se rozpadl, ale to neznamená, že nemůžu vytvořit novej. Já nejen, že můžu, ale on se automaticky tvoří sám. Stačilo si to uvědomit.

Není to lehký, vo tom žádná. Když si uvědomíš, že jsi vlastně na tomhle světě úplně sama. Mám podporu, to jo. Ale v tom jádru to musím stejně zvládnout všechno sama.

Všichni, kdo pro mě někdy něco znamenali, mizí. Jdou svojí vlastní cestou, kde já už nemám místo. A to je kurva bolestivý, když si to konečně uvědomíš. Ale je to potřeba. Musí to být, protože na to navazujou další věci. Na to totiž navazuje splnění mých snů, o kterých tento úplněk vlastně byl.

K tomu, abych mohla dosáhnout toho, co chci, se nesmím ohlížet na ostatní a hledat uznání. Musí mi stačit uznání od mě samé, musím se sama se sebou cítit dobře. To je jedinej cíl, nebo vlastně to je jedinej začátek. Výchozí bod. Základ.

Takže takovej malej vzkaz pro mě a pro všechny ostatní, kdo se cítí stejně (za N. dosaď svoje jméno .) ), až vystřízlivím ráno:

N., ty bláhová N. Všechno, co chceš v tobě dřímá. Všechno co potřebuješ k tvým snům máš ve svých rukách. Nenech se zastavit ničím, co se ti vysmívá. Nenech nic stát v tvojí cestě. Nezajímej se o pohledy ostatních - jsou to jejich pohledy ovlivňující jejich život. Ne tvůj. Buď silná a miluj! Avšak nikdy se nerozdej. Buď taková, jaká doopravdy seš a neboj se - už nikdy víc.

...a nech si poradit jo..už vidím to tvoje tvrdohlavý já...ti řikám, že to prsimtě vím, tak nebuď nafrněná a věz, že nikdo neví líp než ty, kdo doopravdy seš. xoxo

N.

Žádné komentáře:

Okomentovat