sobota 19. září 2015

kdo vlastně jsem

Právě jsem si přečetla článek mojí kamarádky, kterej mě uchvátil. (TU.) Píše o tom, jak měla vidinu svý budoucnosti. Když jsem to přečetla, tak můj pocit byl naprosto jasnej. Tohle je ono. To do sebe zapadá, konečně našla to, co ji udělá opravdu šťastnou. A mně ukápla slza, protože když vidím moje blízký osoby šťastný, tak je to krásný.

Zároveň mi to ale připomnělo, že já stále nevím kdo jsem. Stále nevím, co chci. Mám spoustu střípků, spoustu verzí, ale takhle mi to nikdy do sebe nezaklaplo. To zkrátka člověk pozná.


Chodím do práce která mě nebaví. Už jsem nabrala všechny zkušenosti, co jsem mohla a chci pryč. Jsem loutkou v supermarketu kterej si říká bio. Nebaví mě myslet kvantitativně. 

Chci, aby má práce byla zároveň mým životním stylem. Chci milovat svoji práci. Včera se mě zeptal pán na pohovoru jestli bych pracovala zadarmo, kdybych měla zajištěno vše pro mou existenci. Otázka mě trochu zaskočila, ale potom jsem si uvědomila, že to je ta nejlepší otázka, kterou můžeš někomu na pohovoru položit. A moje odpověď? ANO. Pokud má ta práce smysl a baví mě, tak bych ji dělala i zadarmo. Jestli mám pro někoho pracovat, tak chci, aby byl co nejvíce šetrný k přírodě a aby myslel na kvalitu. Aby myslel na lidi a harmonii na Zemi. Aby nevyřazoval knížky, když je jejich prodejnost malá. 



To, co nevím, je co chci vlastně dělat. Vím jak se z toho mám cítít, ale nevím co to má být. Myslím si, že to bude společný s inspirací pro lidi, chci dát světu kousek své esence a obohacovat ho něčím, co přichází ze mě. Vím, že cítím hluboký uspokojení, když člověku porozumím a pomůžu mu s něčím, co ho tíží, a pak je díky mně šťastnej. Ale zároveň jsem vždycky byla spíš takovej technickej typ. Dokážu vidět věci ve fragmentech a tím se mi zjednodušuje pohled na celek. 

Nechci bydlet v podnájmu. Vyhazovat za bydlení tolik peněz je strašně zbytečný. Jak chci bydlet, to ještě úplně nevím, ale ráda bych co nejvíce pasivní dům z přírodních materiálů, uprostřed přírody, ale s nedalekým přístupem do civilizace. Setkávat se s podobně smýšlejícími lidmi je pro mě velice obohacující. To je prosím novej poznatek. :D :) Vždycky jsem si o sobě myslela, že žádný lidi nepotřebuju, zároveň mě hrozně štvali. Ale teď jsem pochopila, že jsme jako jednotlivý orgány v jednom těle. Pokud to tělo (=společnost) má přežít, musíme být propojení, ale zároveň spečifičtí v naší "funkci"(=osobnosti).

Kamarád mi teď nedávno krásně vysvětloval za čím stojí principy Saturnu a Slunce. Momentálně probíhá věk Slunce. Saturn je v podstatě komunismus, ale silnej. Absolutně potlačující identitu jednotlivce. Slunce na druhou stranu vyzdvyhuje identitu jednotlivce tak vysoko, že to boří společnost. Řešení je rovnováha. Harmonie. Ta prává cesta je někde mezi tím.

Chci si z velké části pěstovat svoje jídlo, protože to, co se k nám běžně dostává není jídlo. Vidím na zahradě velkej skleník, kde zkouším pěstovat exotický ovoce. A krásný stromy. Ovocný a ořechový. Samozřejmě nesmí chybět rajčata, okurky a dýně. Naše rodinná tradice. A mrkev! Miluju domácí mrkev. <3 A spoustu zelených salátů. Prostě zahrada, kde je posvátnej klid a jídlo chutná božsky.

Mám v hlavě další plány a dovednosti, které si chci osvojit, u kterých cítím, že ke mě patří. Vídím právě ty jednotlivý části mě samé a mýho života, ale tentokrát nedokážu vidět ten celek. Chybí část něčeho která to všechno spojuje dohromady a vytváří tu ucelenou vidinu budoucnosti. 

Na druhou stranu, mě teď napadlo, není to náhodou tak dobře? Včerejší večer jsem strávila v čajovně s kamarády a narazili jsme na jeden poznatek. Pro štěstí je důležité si uvědomit, že cílem není ten cíl, ta konečná destinace, ale naopak ta cesta. Měli bychom si užívat, že se posunujeme dál ať už za jakýmkoliv cílem, protože právě TO je smysl života. Měli bychom si uvědomit, že po naplnění jednoho cílu, vznikne DALŠÍ touha, další cíl. Pokud si neuvědomíme, že tím smyslem je právě tak cesta, tak se náš život promnění v utrpení a v nekonečný hnaní se za nekonečným množství cílů a tužeb.

Tak jakej je smysl v tom vidět celou svou podstatu, celou svou budoucnost? 

Není v tom smysl a měla bych se tím přestat trápit. Ani ty se tím netrap, pokud to cítíš stejně.

Prožívej tu cestu, ne ten cíl.

Vidíš? Pokaždý když píšu nějakou úvahu ať už to začíná jakkoliv, tak to skončí u stejnýho místa.

To je krásný. Tyhle články rozvazujou moje uzly a já vidím jasněji. Vždycky začnu psát s nějakou otázkou a na konci je pryč. Klid. Problém neexistuje. 

Důležitý je nezapomínat, což se mi často stává. Podezřívám z toho ty oblbující způsoby, který jsou na nás použitý. Televize, jedna strana internetu, nesmysná práce, chemikálie, a další jedy způsobují blokace a zastavení života v jednom neustále se opakujícím bodě.

Nedovol jim to.
Prožívej svoji cestu.
Buď svojí nelepší verzí, tou co pochází z tvýho srdce.

Namaste

N.

Žádné komentáře:

Okomentovat