pondělí 25. května 2015

Lidi nejsou na lásku připravený

Myslím, že musím v životě udělat znovu tu věc.
Je moc brzy.
Musím znovu postavit zeď.
Je mi to líto.

Musím si vybírat. Musím přemýšlet. Nic není tak jendoduchý jak se zdálo. Láska by některý stála život. Láska by některý stála všechno, co maj rádi a na co jsou zvyklí. Vím, že melu pátý přes devátý a asi mi většina z vás nerozumí, ale píšu to pro ty, co rozumí. Není potřeba komentářů. Vidím a cítím ty stovky lidí, co sem chodí. Vím, že pár z vás rozumí a není třeba slov. Jednoduše říkám, vítej a věz, že píšu právě pro tebe.

A pro sebe.

Jednou jsem byla mlaďoučká a naivní. Tak to začalo. Začala jsem s otevřenou náručí, tak, jako by začínal každý, kdo má rád svět. Poznala jsem spoustu lidí, spoustu tváří, spoustu povah. Zažila jsem krásný chvilky, ale především jsem zažila zklamání. Lidi do mě vložili hořkost a zášt. Zradu a lži. Zlomili mě. Zlomený dítě najednou vidělo svět zahalenej za tlustou mlhou. Nechtělo nikoho a nic. Tak jsem se stala obrněnou.

Když jsem byla tvrdá, neměla jsem přátele. Nikdo mě nechtěl, protože jsem ubližovala. Ubližovala jsem ignorací avšak nikdy ne zradou, nikdy ne lží. I to bylo špatně. Byla jsem sama a potřebovala jsem kolem sebe lidi. Tak jsem tuhle zeď shodila.

Moje třetí tvář byla vybíravější, ale málo opatrná. Shodila jsem zeď téměř celou. Dostala se za ni zase špína, která by tam neměla být. Stala jsem se hloupým bavičem, popravdě ani nevím jak. Ostatní se bavili na mé hrané hlouposti. A ať už jsem se sebevíc snažila ukázat mou pravou tvář, tahle maska už nešla odlepit. Zůstala tak dlouho, dokud jsem tu zeď zase nepostavila. Celou. A možná ještě trochu vyšší.

Potom to bylo pár let dobrý. Měla jsem zdravou výšku zdi. Trochu jsem v ní udělala díry, aby mohlo prosvítat světlo, ale nikdy nespadla celá - to aby ji němohl nikdo přelézt. Až do teď. Asi před třičtvrtě rokem tahle bariéra znovu zmizela a já se nepoučím a nepoučím. Vždycky si myslím, že je čas na lásku. Pro všechny. Že to prostě nějak spolu zvládnem. Jsme přece všichni stejní.

NE.

Ještě zkrátka není čas.

A tak kámen po kameni já stavím znovu moji věrnou společnici.

Je tu jedna věc ve které nechci být. Nechci být v kruhu. A tak pokaždé, když ji postavím znovu, tak je vylepšená. Jak? To se vždy dozvím, až je hotovo. Tuším, že v ní teď bude něco jako dveře. Ne dveře. Něco majestátněšího. Kamennej oblouk s tenkou vrsvou nepropustnýho lehce modrýho světla.

.

A proč vám tohle všechno vlastně sděluju...

Máte taky svoji zeď? Cítíte se odtrženi od světa a zeď nevidíte? Potřebujete ji? Myslíte si, že musíte být otevření pořád, všemu a všem, abyste byly vašimi nejlepšími já? Slyšíte ze všech stran jak nám všichni nutí být plní lásky a světla a že není oukej mít svoji zeď?

Mám jinej pohled na svět a ten se vám snažím sdělit. Mít svoji zeď je zcela v pořádku. Jediná věc, která je esenciální je, abyste o ní věděli. Pokud ji tvoříte, tak abyste ji tvořili vědomě. Postavte ji takovou, jaká se vám bude líbit.

Protože tenhle svět na nekonečnou lásku není připraven a síla toho, co ji poskytuje, musí být absolutní nebo on sám podlehne. Nemyslím si, že většina co se snaží nekonečnou lásku šířit vládne absolutní silou. A nechci, abyste byly zničeni tímto světem. Proto vám říkám, nebojte se zdi. Ať už si každej duchovní říká, co chce. Vždycky může mít dveře, vždycky můžete vystoupit a až budete připraveni - vždy ji můžete nechat zmizet.

Dobrý bojovník má vždy zbraň a ŠTÍT.

Lepší je štít, o kterým víte a používáte jej.  Jinak je jen zbytečnou zátěží.

Já ho potřebuji a nebojím se to přiznat.
Pokud ho potřebujete taky, vemte si ho. Nedělá vás to o nic slabší, jen moudřejší.

S paprskem lásky

N.

2 komentáře:

  1. Držím ti palce, aby sis ten štít vyrobila praktický - aby se ti nemotal pod nohy, nebyl moc těžký a zvládla ho odložit, když zrovna nebude potřeba.

    OdpovědětVymazat