Chci mít zas sedmnáct.

Jedu si tak v autobuse. Už nevnímám ty hnusný pohledy lidí jako dřív. Zdají se mi všichni šťastnější. Když zapnu Eyes set to kill do sluchátek tak je mi smutno, ale je mi fajn. Vzpomínám jaký to bylo dřív. Když každá písnička byla napsaná přesně pro ten okamžik. Tyhle kapely mě vždycky vtáhnou do minulosti. Miluju ten pocit. Když se cítim melancholicky a dělá mi to dobře. Ach. Kampus. Omluvte mě na chvíli. Budu pokračovat na přednášce.

.

.

.

Vypadá to na konec představivosti. Konec. Přednáška mě vrací do reality. Ale hezké. Baví se o smrti. Zase. Je to dobrá přednáška..i pro veřejnost..tak kdyby jste někdo chtěl, jmenuje se nádorová biologie pro nebiology aneb buněčná filozofie..myslim..nebo tak nějak. 

Začínám vidět rozmazaně. To se stává vždycky když v mým mozku proběhne střet zájmů. Achjo.

DNA sem DNA tam blabla. (Ale jinak je to vážně zajímavý.) 

Jsem vám slíbila, že napíšu o samhainu, že? A ono nic. Jsem hrozná. Ono to totiž nedopadlo tak, jak jsem chtěla. Původně. Pak jsem si uvědomila moji naivitu a zatrhla jsem katastrofu za pět minut dvanáct. Sorry, dámy (ony ví o kom mluvím), blíže k tomu řeknu až v tom článku, kterej FAKT NAPÍŠU. Hah. 

Nevidím pointu v delším článku. Myšlenka je pryč. A ještě k tomu to vyťukávám do mobilu, což je vážně nepohodlný.

Tak zas někdy čáu

N.