sobota 26. května 2018

Tofu vajíčka

Po dlouhé době zase jeden recepis.

Když jsem jedla tofu vajíčka poprvé, dělala jsem je podle nějakýho receptu na internetu, kterej si všichni hrozně vychvalovali. Myslím, že to bylo ze soucitně, nebo minimalist baker nebo tak něco. Prostě top. Akorát mi teda vůbec nechutnala. Díky tomu jsem si myslela, že mi prostě přirozeně nechutnaj ať udělám cokoliv. Chyba. Jednou jsem se zas do nich pustila, improvizejšn level tisícjedna a dopadly docela dobře :) Od tý doby zkouším různý variace koření a přísad a dneska se mi konečně povedly takový, kterých bych se vůbec nestyděla servírovat někomu jinýmu :D Takže tady to máte:

Pro jednu osobu:
1 plátek marinovanýho tofu (půlka balení) - to je důležitý, žádný natural!
malá cibule
olivový olej (nebo jinej dle vaší chuti)
sušený česnek
kurkuma
černá sůl
čerstvě mletý pepř
2 lžíce bílého sojového jogurtu - tajná přísada na kterou jsem přišla až dnes
čerstvé bylinky na ozdobu (nejchutnější asi bude petržel, ale tu jsem neměla, takže jsem použila bazalku)

Na oleji necháme zesklovatět na jemno nakrájenou cibuli. Tofu si mezi tím rozmačkáme vidličkou nebo rukama na takový hrudky podobný smaženejm vajíčkám. Hodíme to na tu cibulku, zaprášíme kořením - já dala nejvíc kurkumy, trošku sušenýho česneku, asi dvě špetky černý soli a lehce pepře. Promícháme, osmahneme a na posledních pár sekund přimícháme jogurt. Podáváme posypané bylinkami se zeleninovou oblohou a pečivem.

traláá


dobrou chuť .))

xoxo

N.

pondělí 14. května 2018

Smysl života

Ze začátku na prvních řádcích, já nevím co je smyslem života. Tento článek je průvodcem mou myslí. Jak já vlastně přicházím na myšlenky co mě tvoří a co mě formujou. Teď mi blogger podtrhl slovo "formujou" já vím, že by tam mělo být formují, ale prostě takhle je to přirozenější, takhle já mluvím, a tady...tady nemusím být nikdo jinej než já.

Nahromadilo se to zase ve mě. Spoustu myšlenek, že se tomu nemůžu ubránit. Ani v práci ani nikde jinde. Už to zase musí ven, už z toho musím poskládat něco, co mi dává smysl. Den za dnem utíká a já se čím dál tím víc přistihuju jak skoro (a někdy fakt) roním slzu a jeden by řekl že nemám proč. Když čtu nějakej článek, třeba o veřejných lednicích, když vidím pána na maliňáku, jak prodává Novej prostor..každej den...den za dnem..a pak už ho tam nevidím? Kam se poděl? Že by si konečně vydělal dost peněz na to, aby mohl mít jeden den volno?

Ten hluk kolem mě, ohlušující hluk. A přesto ticho. Ale ne klid. Čekajíc na telefonát, čumím do obrazovky, která mě oslepuje. Je toho mnoho, co nemůžu napsat slovy a vypustit do matrixu. Ufff.

Tolik nenávisti a tolik lásky na jednom místě uprostřed mé hrudi se mísí a vzniká chaos. Entropie level milion a já nejsem schopna konat nic, stejně jako termodynamickej systém z wikipedie, kde jsem si ověřila, že si ten pojem pamatuju dobře. Chaos v systému. Tolik nových vjemů v poslední době. Koukám se na video, který mi říká, jak je dnešní generace zdegenerovaná elektronikou a lžemi rodičů. A potvrzuje mi to vzpomínka na to, kdy jsem si uvědomila, že nejsem "nejkrásnější a nejšikovnější na světě" jak mi nevědomky maminka říkávala. Tam v tý malý hlavičce se zrodilo semínko nízkýho sebevědomí, se kterým bojuju a nepřestávám. Musíme pracovat tvrdě a navazovat vztahy. Být trpěliví a otevření. Nejhorší představa mýho života. Ale učím se, stále se učím a možná i nějaký ty pokroky dělám. A pak vidím tu úžasnou duši Claire Wineland, který doktoři předpověděli, že umře v 16ti letech. A koukám na to, co do svých dvaceti vytvořila. A koukám na ty jiskřivý oči a na to, jakej vliv má na společnost. A prostě s otevřenou pusou a zaslzenýma očima čumím na tu úžasnou osobnost a nechci, aby umřela.

Její smysl života spočívá v tom, co z něj vytvoříme. Co úžasnýho můžeme udělat s tím, co nám život naložil. Tvoření. Tvrdí, že smyslem života není štěstí. A já si vždycky myslela že je. Já vím, že musíme přijmout všechny svoje stinné stránky a negativní emoce, však to dělám celou dobu, ale vážně..to asi nestačí. A pak, pak člověk když je opravdu šťastnej ------- WOW oh. už to přišlo, záblesk. okej, jo, mám to. ufff.

Štěstí je opravdu jedním ze smyslů života. Ale to pravý štěstí, ne ty momenty, kdy si řekneme, že nás vlastně nic netrápí, takže bychom měli být šťastní. Musíme přestat jenom přežívat. Přestat být jen spotřebiteli. Prožívat štěstí jako vedlejší produkt tvoření.

Otázkou teď zůstává..Co budeme tvořit?

xoxo

N.

čtvrtek 26. dubna 2018

Inkoustová po páté - kořínky a houbičky

Famfáááry!
Přivítejte nového člena mojí kůžové domácnosti - pana kořínka s paní houbičkovou!
Mám poslední dobou nějakou vtipnou náladu. Ach to jaro.

Tak jsem se nechala znovu pokérovat. Protože jsem s tím pořád nebyla spokojená. Teď to i vypadá, že asi spokojená na chvíli budu. Potřebovala jsem to víc všechno propojit a spojit významově tři oddělený kérky. Což se náramně povedlo.

Vlastně úplně to nejdůležitější na té ruce je ten malej nenápadnej trojúhelník. Kterej teďka obrostl. To jsem totiž já. Já, žena. A kde já kořením? Z čeho jsem já? Kde je moje podstata? Tam vás zavedou kořínky. Zatím jsem zjistila, že vyrůstám z vesmíru a přírody. To je docela hezký uvědomění viďte. :D :) A pořád mám prostor na druhé straně ruky. :D :)

A ty houbičky mají vícero významů. Tento tvar můžou mít mimochodem i jiný houby než lysohlávky. Ale jo, přiznám se, alespoň jedna z nich lysohlávka je. Tudíž první význam by mohl mnohé zmást. Ne, nejím houbičky. Ale vím, čeho jsou schopny a toho jsou tu symbolem. Symbolem změny vědomí a spojení s jinými dimenzemi, vyšším já, atd. Prostě se mi mezi kořeny víc hodila houbička než meditující chlapík. Důležitý je vědět, že ke stejnému cíli vedou spoustu jiných cest.

K tomu všemu jsme doplnili ještě nějaký větvičky, a tralááá :) Jsem happy. Fakt, výjimečně jsem happy a to už hned po dokončení. Ne jak u těch ostatních, kdy jsem si na ně musela zvykat pár dní.

A jo. Tímhle to nekončí. Asi se stávám závislou. Ani ne tak na těch malůvkách, ale na tom strojku. To je prostě nával adrenalinu vždycky. OMG.

Jinak jsem byla ve studiu Different ink a tetovala mě Mafis (stejně tak dělala i tu vnitřní geometrickou část).

K zahojení jsem zkoušela používat krém od Baley na čerstvé tetování a musím říct, že jsem poměrně zklamaná. Nevím jestli to je tím krémem, ale asi jo, protože se mi to nikdy před tím nestalo, ale vyskočilo mi tak 10 červených pupínků, pár z nich dokonce přímo v linkách, tak snad toho moc nevypadne. A když jo, tak půjdu zas pod strojek. Lááááá :D

Tak tady to máte ze všech stran .)





xoxo

N.

sobota 7. dubna 2018

Víno, tortilly a byt

Hej hou, jak se máte?

Já jsem čistou náhodou byla nakupovat a našla jsem strašně dobrý víno. Červený. Nějaký italský, mňam. No a jelikož už jsem na dně skleničky tak mě napadlo, že bych vám sem taky mohla zase něco napsat. Něco normálního. Doufejme. Hah :D

V názvu mám ještě ty tortilly abych teda neopomenula.. povedl se mi parádní česnekovej dresing, jelikož mě konečně napadlo si přečíst složení takovejch těch klasickejch, co se prodávaj v obchodě. Nikdy předtím se mi totiž domácí česnekovej dressing nepovedl, abych řekla pravdu. Takže, aby byl tento článek trochu obohacující, udělala jsem ho nějak takto.

Vezmeš asi čtyři lžíce alpro jogurtu natural, přidáš lžíci hořčice, trochu oleje, trochu láku z okurek, trochu agávovýho sirupu, sušenej česnek, provensálský bylinky, špetku vegety, sůl a pepř. Zamícháš a poliješ tím tortilly. Boží.

Jinak v tý tortille je ještě římskej salát, rajčata a vege nugetky z kauflandu. Toť prosím celý kouzlo.

Vypadá to asi nějak takto.


...

Jestli vás někdy napadne si koupit svoje bydlení, důkladně zvažte, jestli na to máte nervy. Už je to asi rok a dva měsíce, kdy jsem byla na první prohlídce bytu, kterej jsem se rozhodla přetvořit na svý hnízdo. Pořád nějaký komplikace, pořád nějaký čekání. Dneska jsem se tam měla nastěhovat. Myslíte, že to proběhlo? Nééé. Ale už jsem blízko, fakt. Už tam jenom potřebuju uklidit, zařídit internet, koupit závěs do ložnice, aby mě nikdo neočumoval, navrtat si pár věcí v koupelně a hurá do bytu. Tento týden to snad zvládnu. V pondělí jdu na kérku k Mafis, jak se znám, tak budu zase úplně nepoužitelná. Nojono, je to zásah do kůže a člověk je pak slabej...a stěhování..no nevim nevim. Navíííc jedno stěhování už v mým životě probíhá a to v práci. Stavíme s holkama celej novej obchod, takže jsem teďka jak stěhovavej pták.

To víno je ták dobrý! Prostě žádná depka, jenom přemýšlím jakou barvu závěsu dám do ložnice. Asi už to vím, ale znáte to, člověk si to musí stopadesátkrát přehrát v hlavě. Tmavě zelenou. Samet. Jojo. Půjdu do takovýho toho stylu tmavýho viktoriánskýho těžkýho materiálu. Pravděpodobně vymaluju jednu stěnu na tmavě zelenomodrošedou. Asi nějak takhle:

that glossy constellation covered midnight blue ceilingbeautiful dark green bedroom

Není to sice úplně to samý, ale sálá z toho ta stejná energie. Jen trochu prosvětlit (postel mám bílou), přidat nějaký květiny.. láá Mám radost. :) Po tolika měsících čekání se sen konečně mění v realitu. Ale řeknu vám, vážně to je děsněj stres. Asi to za to stojí, ale jestli chcete taky do něčeho takovýho jít, neočekávejte procházku růžovým sadem.

No..mám hlad. Asi si půjdu dát další tortillu. A doplnit skleničku. Očekávejte bytový příspěvky. Myslím, že teď nebudu mít v hlavě nic jinýho :D :)

xoxo

N.

pátek 16. března 2018

Příběh o kameni

Chceš si se mnou hrát?
Musíš nadzvednout ten kámen.
Jaký kámen?
Hnijící kotlinu pod ním najdeš.
Proč bych ho měl zvedat tedy?
Aby mohla vyschnout.

Až vyschne, vem tato semínka a zasaď je do ní. Dívej se jak rostou. Dívej se jak kvetou.
Ten kámen je hodně těžký, víš to?
Vím.
A kam ho mám dát?
Nevím. Můžeš ho nechat zmizet?
Jak? Vždyť to je magie.
Však jo.
Ta neexistuje.
Tak to ho asi budeš muset položit zpátky.
A nemůžu ho dát jinam?
Kam?
No někam jinam, na zem.
A co si myslíš, že pod ním vznikne?
....
Další hnijící kotlina.
Tak já nevím.
Musíš ho nechat zmizet.
Já nevím jak.
Přemýšlej. Kde by mohl mít kámen svý místo?
....
....
V nějakým kamenným prostředí asi.
Tak jasně že ne na týhle louce.
....
Počkej, dej ho zpátky.
Ale to ta kotlina nevyschne! A já si chci s tebou hrát..
Zkus to, dej ho zpátky, věř mi.
Dobře.
....
Jak se cítíš?
Těžce.
Co teď?
Zkus na něj dát mech. To ho udělá měkčím.
Tak jo. .... A dál?
Existuje nějaká kytka, která přinutí ten kámen, aby se rozpadl?
...to je teda pěkně blbej plán...
Tak já nevím, máš lepší nápad?
Dej mi ruku.
To nejde, je to hrozně těžký.
Tak jo. Jdu za tebou, ale nezamáčkni mě do země jo..
Pokusím se.
....
Co děláš?
Snažím se tě obejmout.
Hm...proč?
Nechám ten kámen zmizet.
Ale ty přece na magii nevěříš.
Možná se přemůžu na jednu sekundu.
Tak to ale nefunguje. To nejde věřit jenom na jednu sekundu.
Ticho tam. Zavři oči.
Já se chci na tebe dívat. Co když se to nepovede.
Zavři oči.
Tak jo.
....
....
....
....
....
Haló?
Joojoo, už jsem tady.
Tos jako právě usnul?
....
Achjo.
....
Ale neusnul.
Usnul!
Dej mi ruku.
Na.
....
Já ti můžu dát ruku.
Já vím.
On je pryč.
Já vím.
Já se můžu hýbat.
Kde máš ty semínka?
Ty je máš celou dobu v kapse.
....
...
..
.
.
Co teď?
Jdem se projít?
Tak jo.
Už můžeš kvést.
Já vím. Taky že kvetu.
A jak krásně kveteš..
Na.
Na co mi bude kytka?
Abys taky mohl kvést.
No...víš...já mám taky asi kámen.
Kde? Já ho nechám zmizet.
Nevím.
Já jich mám asi víc.
Tak já ti je pomůžu hledat jo?
To bude asi na dlouho...to tě asi nebude bavit...
Já mám čas.
Tak jo.
Těším se, až tam nasadím semínka a budeš taky kvést.
A to jako musíš?
Musím.
A co kdybych si ty kameny nechal?
Tak jo.
Cože, ty mě necháš abych si je nechal?
Ne.
Potvoro.
Chyť mě za ruku, půjdeme se projít.
A budeme dělat jakože nic?
Jestli chceš.
Chci.
Tak jo.

xoxo

N.

čtvrtek 22. února 2018

Pojednání o životě a smrti

Ve čtvrtek jsem byla na pohřbu. Druhým za poslední měsíc. Nikdy jsem neměla tak blízko ke smrti za celej svůj život. Více si díky tomu uvedomuji vzácnost a pomíjivost života. A je to fakt krutý.

Byl to otec a syn, dědeček a strýc, oba stejné jméno, oba stejnou krev. Jediné, čeho lituji je, že jsem je nepoznala víc. Pamatuju si, když jsem byla malá, jak jsem trávila zimu u dědečka. Neměla jsem ráda na chlebu kůrku, tak mi ji vždycky odkrajoval. Procházeli jsme se lesy a v létě jsme kradli kukuřice. Ačkoliv né moc často, protože jsem se vždycky bála ušáků. Se strejdou se pamatuju, jak mi nadšeně ukazoval vlaštovčí hnízda u jeho pracovny a rajčata, který vypěstoval. Jednou k vánocům jsem od něj dostala přívěšek malé čarodějnice na koštěti. Asi věděl, co ze mě vyroste.

Co vlastně jsme? Tělo duše a mysl? Vědomí? A jaký je smysl našich životů? Teď nevím, jestli se do toho můžu pustit. Abych taky někdy skončila.

Když vidím, jak život končí, ať už slavnostním několikatihodinovým tradičním obřadem nebo půlhodinovým rozloučením v krematoriu, kladu si otázku, proč tu vlastně jsme? A i když vím, nebo mám dost jasno v tom, jak (si myslím že) Vesmír funguje a logicky si dokážu vysvětlit smysl života, tak stejně... stejně je to naprd. Jakoby něco opravdu nenávratně zmizelo. Umřelo. A taky že jo. Fyzická rovina člověka jako jednotlivce umírá. A teď chápu, že to není "jenom" fyzická rovina. Tělo je důležitý. Asi vám to přijde jasný jak facka, ale já to tak zdůrazňuju proto, protože tak nějak chci vypíchnout to, že i když je člověk hodně spirituálně založenej, že je tělo stejně důležitý jako duše nebo mysl. A i přesto mi přijde, že v hodně spirituálních směrech je tělo opomíjeno. A smrt zlehčována. Protože duše bude žít dál. Bla bla bla. To není důležitý pro ty, kterým ten blízkej odešel. V tom okamžiku prostě umřel. A ti co ho milovali truchlí. A nechcou slyšet nebreč, jeho duše žije dál. Nebo jo? Chtěli byste to slyšet? Chtěli byste, aby ten okamžik byl zlehčovanej? Já teda ne. Nebo ne hned. Nejdřív se truchlí. Až pak člověku můžeme říct něco, co mu může trošku odlehčit a zlepšit náladu.

Nemyslím si, že se znovu setkáme. Ne tak, jak jsme se znali. Bude to v jiné formě, z jinýho úhlu pohledu. Vlastně si myslím, že to setkání bude příjemnější než v naší rovině. Budeme všichni bez těla, bez hmoty, bez čehokoliv co bychom mohli ztratit. A když člověk nemá co ztratit, tak je se vším v míru. To je ta podstatná věc, kterou si musíme uvědomit i za našich životů tady na Zemi. Nemáme co ztratit. Přestaňme se bát udělat kroky které budou vést ke štěstí. Nechme se řídit naší intuicí.

Takže co vlastně jsme? Jaký je smysl naší existence?

Nemůžu vám říct je to takhle. Tečka. Můžu vám jen popsat to, jak to vnímám já a co se mi posledních pár let stále potvrzuje.

Jsme jako cibule. Já i ty. Máme spoustu vrstev a částí, které jsou vzájemně propojeny.
Uvědomili jste si někdy, že střed jakékoliv plodiny je ta nejlepší část? Třeba mrkev má nejsladčí střed. Nebo salát. Můžete namítat - ale co třeba takové jablko, tam je tvrdý jádřinec. A co se nachází v jádřinci? Semena. Semena nesoucí informaci pro to, aby mohlo vyrůst další jablko. Aby mohl vzniknout další život. Jediný, co mi trošku vrtalo hlavou je střed ananasu. To je tak když se vždycky zamýšlím moc hluboko. Ale zpochybňování se vyplatilo, protože právě proto, že je tak tuhý, střed ananasu obsahuje nejvíce vlákniny a spoustu vitamínů, jen ho stačí nechat pořádně dozrát aby nebyl tvrdý. Ne vždy se dá totiž na první pohled určit kvalita, chce to nejdřív myslet, pak soudit.

U nás to je přesně tak. V našem středu se ukrývá ta nejčistší část. Malý kousek božského vědomí, díky kterému jsme stále napojeni na ten celek. A jo, taky na sebe vzájemně. Já si to představuji tak, že někde/všude ve Vesmíru je velká světelná zářící koule energie - božské vědomí. A vždycky když se narodíme se kousek té koule odpojí a přejde do nového tělíčka. Tomu říkáme duše. Tomu předchází rozhodování čemu se chce vědomí jako celek naučit a to nám určí podmínky, do kterých se narodíme.  Místo našeho narození a podmínky výchovy v dětství nám dají přesně ty impulzy, které potřebujeme proto, abychom šli v životě cestou, na které se naučíme to, co pak přineseme zpět celku. A pak se utrhne další kousek do dalšího tělíčka, ale ten není nikdy stejný jako ten předchozí. A to je jeden ze způsobů, jakým se vyvíjí naše genetická informace a důvod, proč se tak záhadně dříve děly na různých kontinentech velice podobné věci bez toho, aniž by se ty skupiny někdy setkaly. (Kolektivní vědomí a nevědomí ehm.) A třeba taky ne. Jak říkám, je to jen způsob života, jak ho chápu já a jak se mi potvrzuje.


Další obaly cibule tvoří mysl a emoce - nástroje, díky kterým dokážeme určit správnej směr naší cesty. Když cítíte negativní emoci, můžete s klidem určit, že se někde nachází problém. A je na vás a na vaší intelektuální a intuitivní vyspělosti, abyste určili, kde se ten problém nachází. Pokud ho určíte správně, dokážete se ho zbavit. Pokud ho určíte špatně (například dáte vinu někomu jinému), bude se vám ten problém vracet do života tak dlouho, dokud ho neurčíte správně. (Malá nápověda: většinou leží ve vás samotných nějakým způsobem.) Nejlepší systém jak tohle řešit je dle mého názoru již několikrát zmiňovaná shadow work neboli práce se stínem, které je plný internet, takže když budete chtít, určitě najdete. Důležité je mít otevřenou mysl a umět zpracovat své ego. Připustit si věci. Nebojte se toho, dělejte to sami v soukromí, kde vám nikdo neublíží, kde může vyhrát srdce nad pýchou a strachem.

Dalším obalem je potom vaše osobnost. O té jsem tu také již párkrát psala. Jsou to masky, které na sebe bereme abychom mohli fungovat v tomto světě plném neuvědomnělých lidí. A na tom není nic špatného! Ani na tom, že jsou to masky, ani na tom, že je někdo zatím neuvědomnělý. Každý má svoje tempo. Osobnost je tedy soubor jakýchsi masek které jsou nalepeny na sobě kolem vašeho vědomí a vytváří vás, jako jednotlivce. Spoustu lidí mylně žije v představě, že má nějakou danou osobnost a že s ní nic nezmůže. Není to pravda. Pokud se opravdu poznáte skrz naskrz, tak se můžete krásně vymodelovat podle sebe. Můžete odstranit ty vrstvy, které už nepotřebujete (třeba jste tam měli něco, co se vytvořilo v dětství, když vás někdo za něco pokáral) a posílit ty, které byste chtěli kultivovat. Náš osud není daný od písmene k písmeni. Máme daný jen určitý záměr a jak k němu dojdeme je čistě na nás.

Máme i další různé obaly a energetické systémy, ale ty si raději necháme na jindy. Pro dnešek nám budou stačit přesně ty, co jsem tu popsala.

Život je o radosti a o štěstí. Ano, musíme si projít i tím opakem, ale ve výsledku radost, štěstí a láska...jo ta láska...to je oč tu běží. Pokud se totiž řídíme svými emocemi a řešíme ty negativní, tak nám pak budou neustále přibývat ty pozitivní. A to je pro nás signál, že jdeme správnou cestou. Život je navrhnut tak, aby byl plný radostí pokud procitnete. Užívejte si tyto časy. Projevte lásku těm, kterým jste ji vždy projevit chtěli. Vyřešte své spory. Pochopte se. Následujte své sny. Věnujte se jeden druhému a snažte se nepodléhat dnešnímu životu v útlaku a shonu. Nechte jej plynout, ať si dělá co chce. Ono se to vždycky nějak vyřeší.

Hlavní myšlenka tohoto článku byla taková, abych vám i sobě vzkázala.. Užívejte si života jak nejlíp dovedete, nedržte se zpátky a hlavně - užívejte si jej společně.

Ty lidi které kolem sebe máte a milujete, ti s vámi budou jen tento život.

Až se potkáte někde jako dva poletující obláčky, tak to bude jiná zkušenost.

Žijete teď a tady. Nezapomínejte na babičku, dedečka, maminku, tatínka, strýčka, tetu, bratra, sestru.. Na všechny které máte rádi. Zkuste se s nimi někdy posadit a poslouchejte, co vám řeknou o svém životě. Je tu obrovská mourdost, kterou můžeme načerpat od ostatních.

A až jednou odejdou z této zemské roviny, budete vědět, že jste je poznali.

Poznání a expanze vědomí.

Smysl života.

xoxo

N.

čtvrtek 8. února 2018

Očista

Je to krásnej pocit když zimu protnou paprsky Slunce. Cítíte to ve vzduchu? Blíží se jaro. Za sebou máme už polovinu zimy. Prošli jsme si obdobím kozoroha, kdy jsme málem ze všech těch vesmírných zkoušek vyzkočili z kůže. Právě teď procházíme obdobím Vodnáře, kdy se chytáme za stébla naděje - jakoby ty paprsky Slunce, po kterých tak prahneme, ale pořád nás nedokážou zahřát tak, jak bychom potřebovali. A poté konečně přijde období ryb, ve kterém prohlédneme skrz iluzorní mlhu a uvidíme jasně náš směr.

Hodně lidí zimu nemá rádo. Pro mě taky vždycky byla taková temná a zdlouhavá. Depresivní. Ale teď vím, že i toto období temna má svůj velký vliv na zbytek roku. Je to období, kdy máme nabrat energii pro další pokračování naší cesty. Všimli jste si jak vás zima přímo nutí si odpočinout? Dnešní společnost na to není připravena a tak po nás vyžaduje stejné výkony jako kdy jindy, ale přírodě je to jedno. Příroda nám dá jasně najevo, že nabrat energii prostě musíme ať chceme nebo ne.

A tak čím víc energie vydáváme, tím víc se stresujeme, a o to víc nám Vesmír posílá kopanců do zadku, abychom si uvědomili, že to už stačí, že musíme trochu zbrzdit a ponořit se sami do sebe. Ono to není jednoduché se odprostit od toho, co prostě udělat musíme, že ano. Třeba v práci nebo i v rodině. Hrne se to na nás ze všech stran a jeden by si řekl, že je sobecké si odpočinout. Kouzlo je totiž v tom, jak řešíme problémy. Zkusím sem sepsat pár pravidel, který pomáhají mně, třeba pomůžou i vám.
  1. Nechte to proudit. Cokoliv co přijde, nechte vámi projít skrz - ono to někde musí vyjít ven a pak vám to sejde z očí. Když něco budete pořád blokovat, tak to budete mít pořád před sebou a nedá vám to pokoj. Kdykoliv když se setkám s nějakým problémem, tak to se mnou vždycky trhne a začnou se mi hlavou honit nesmyslný katastrofický myšlenky. Důležitý je, zastavit ty myšlenky, ještě líp si je odůvodnit že jsou v tento čas úplně zbytečný, vydechnout a přijmout, že tento problém právě teď leží před vámi. Čím déle se to budete snažit praktikovat, tím rychleji to půjde přijmout. Nejdřív vám to může trvat třeba hodiny, až se dostanete na pár sekund. 
  2. Nerozebírejte to. To je druhý level přijmutí problému. Nevytvářejte si problémy 1A, 1B a 1C, který vlastně vůbec neexistujou. 
  3. Emoce se projevují. Pokud máte s tím problémem svázaný nějaký emoce, projevte je. Pamatujte, že to jak reagujete je vaše volba, narozdíl od toho na co reagujete. Buďte upřímní, ale snažte se chápat, proč se takto cítíte, to by mělo zabránit velkým výbuchům, který by mohly někoho zranit.
  4. Vytvořte jednoduché řešení. A pokud to nejde jednoduše, tak si ho rozdělte na několik menších a dělejte to postupně. 
  5. Všechno špatné má svůj důvod. Tahle věta mě vytáhla i z těch nejhlubších depresí. Snažte se vždy pochopit proč se děje co se děje a snažte se na tom najít pozitiva. Vždycky to jde i když to třeba na první pohled nejde vidět.
  6. Pokud procházíte peklem, jděte dál. Jenom tak z něj můžete vyjít ven. 
Těchto pár pravidel mi i v těch nejhorších obdobích zajišťuje trochu času na zimní odpočinek, bez kterého se jen po hlavě vydáme do dalšího kola, ze kterého se dá lehce zklouznout do chaosu. 

Tím se dostávám k první části předjarní očisty a to k očistě mysli, jejíž součástí je právě odpočinek.

MYSL
Co můžeme dělat proto, abychom očistili svoji mysl? Pan Dušek to krásně řekl ve čtyřech dohodách. Přestaňme vytvářet domněnky. Řešte jen to, co před vámi opravdu leží nebo to, co vás baví řešit. Nesnažte se za každou cenu zařadit pozitivní myšlení do všeho co děláte. Tohle je očista. Náš cíl je přestat přemýšlet nad tím, co nám nic nepřináší a co nám ubližuje, ale nejen to, taky přestat myslet nad tím, co nám zbytečně ubírá energii a čas, který bychom mohli věnovat vědomému odpočinku. Na druhou stranu myslet pozitivně je krásná věc. Tam, kde vám to jde přirozeně, se snažte vložit něco, co vám vytvoří úsměv na tváři. A pokud vám něco vykouzlí slzu a není to domněnka, snažte se přijít na to proč se tak cítíte a projděte si celým procesem prožívání, protože se chcete tohoto pocitu zbavit, ne ho v sobě uchovat navždy. 

Jak ale odlišit to, čím se máme zabývat a co nechat plavat? Mám pro vás jedno cvičení, které mě naučila kamarádka. Použila jsem ho místo toho, abych si dávala nějaká konkrétní předsevzetí do nového roku. 

Nakreslete si kruh střední velikosti. No spíš větší. Přes A4. Tento kruh rozdělte na libovolný počet "pizza kousků" a do každého z nich napište něco, co je pro vás důležité. Cílem je tam napsat všechno, co je pro vás důležité. Můžou tam být klasiky jako zdraví, láska, rodina, peníze, ale také třeba blog, instagram, kreslení, nebojte se věcí, které můžou někomu připadat jako sobecké, např. krása. Napište tam všechno. Poté si jednotlivé pojmy očíslujte jak moc se jim právě věnujete od 1 do 10, kdy 10 je nejvíc. Všude, kde máte 6 a méně, byste si měli napsat jak je konrétně zlepšíte. Já osobně jsem si to napsala u všech, i u devítek.

Dalším krokem, který jsem ke cvičení přidala já, je seskládat si všechno podle priorit a někam si to zapsat. Ideálně do nějakého diáře, který nosíte pořád sebou. Takže když si například zapíšete zdraví před společenský život (tak to mám já), tak se nemusíte zachmuřovat kvůli tomu, že si nechcete na párty dát panáka a že kazíte partu, protože máte jako svůj prioritnější bod zdraví. Nebo když máte rodinu před prací a někdo z rodiny vás bude opravdu potřebovat, tak se nebudete proklínat za to, že jste na chvíli odložili práci a věnujete se rodině, protože víte a vidíte to černý na bílým, že je to vaše vyšší priorita.

Cílem tedy je, zorganizovat si svůj život tak, abychom věděli nad čím má hodnotu přemýšlet a nad čím ne. Tím dosáhnete zenu ikdyž zrovna nebudete sedět se zavřenýma očima v lotosovém sedu. 



TĚLO
Dalším krokem k tomu cítít se skvěle je očista těla. Zeptejte se sami sebe, co můžete udělat pro očistu svého těla? Je totiž velice důležité se řídit svým instinktem a ně něčím co si přečtete někde na internetu, protože každý může být v jiné fázi a každému prospěje něco jiného. Tudíž vám nebudu říkat co máte dělat, ale spíš popíšu co dělám nebo bych chtěla při očistě těla dělat já a vy mi zase můžete napsat to svoje, ať se můžeme vzájemně inspirovat.
  • Jíst zdravě. Teď jsem snědla topinku. To víte, když se na chvíli člověk vrátí do hnízda ze kterýho už vyletěl, tak maminky umí být neodbytný. To je taky jeden z důvodů, proč nutně potřebuju očistu :D Za ten skoro rok, co jsem zpátky doma jsem zhřešila tolikrát, že už se můžu nazývat maximálně vegetariánkou, ikdyž teda já se nijak nazývat nechci, ale pro popisný účely.. každopádně mi to fakt nedělá dobře. A to teď nemluvím o morálních důvodech, ale vyloženě tělesně, jak jsem na to už nebyla zvyklá, tak to prostě už nějak neumím přijmout bez problémů. Takže moje jezení zdravě spočívá nejíst tyto věci, nebo alespoň co nejméně. Už jsem upustila od toho, že se nedotknu ničeho neveganskýho, tudy moje cesta momentálně nevede. Nechci to mít v mé pravidelné stravě, ale někdy je prostě chvíle, kdy mi to nevadí. Dál se chci vyhýbat smaženýmu, rafinovanýmu cukru, zpracovaným potravinám, éčkám a všemu, na čem ucítím, že mi nedělá dobře. Poslouchat svoje tělo a rozumnět mu. To je můj cíl.
  • Mít pohyb. Pohybem se potíme, vyplavujeme různý látky. Máme radost. Ráda bych se konečně pořádně opřela do jógy a překonala svoje strachy z obrácených pozic. Chci celkově posílit tělo, zbavit se nastřádaných látek, který tam nemaj co dělat a být pyšná na to jak vypadám v plavkách. To chce asi každá žena, ne-li každý člověk. Mým cílem je někde ve hvězdách ashtanga joga. Chci mít vládu nad svým tělem a v krvi silný proud životní energie.
  • Nepoužívat kosmetiku plnou jedů. To už nedělám nějakou dobu a hodlám v tom pokračovat.

PROSTOR
Lvi jsou děsně líní. A já obzvlášť. Ale nedokážu zapřít ten krásnej pocit z toho, když mám kolem sebe čisto. A nejen čisto jako utřenej prach, ale čisto ve smyslu, že vím co všechno a kde se kolem mě nachází. Jarní úklid není jen tak nějakej úklid. Chce to projít úplně každičkou věc kterou vlastníte a rozhodnout se, jestli ji opravdu potřebujete. Ale především najít v sobě sílu se té věci zbavit. Nebudu vám lhát. Trvá to dlouho. Já uklízela celý týden než jsem se vším prohrabala. Ale stojí to za to. A nakonec si můžete zapálit svíčku, vonnou tyčinku a v klidu si užívat. Uuuuuuuuuuuuuuu :))

DUŠE
Jak očistit duši? Jde to vůbec? Není to náhodou ten jediný kousíček v nás, který zůstává čistý? Já si myslím, že když uděláte očistu mysli, těla a prostoru kolem vás, že duše bude přirozeně následovat. Protože nastane jakýsi klid. Takový podivný tichý klid, který bude vyplňovat všechny mezírky a jizvičky, který tam někde hluboko ve vás najde. Když přemýšlím o očistě duše, tak mě spíš napadá, že by bylo na místě ji nějak pozvednout, ne očistit. Samozřejmě jsou jedinci, kteří mají černou duši jak uhlí žejo, jenže pro někoho je černá prostě krásná barva. Černá, fialová, zlatá, bílá, stříbrná, to je jedno. Duše nemůže být nikdy špatná, to jsou jen ty obaly kolem ní, který se nám tak někdy zdají. Pozvednout duši můžeme spirituální činností, která nás přitahuje. Meditovat, čarovat, pomodlit se, spojovat se s bytostmi, nebo se jen tak projít v lese. Nebo taky něco úplně jinýho. To asi závisí na barvě té duše. .)

To je zima. Příprava na jaro. Těším se na něj. 

Na ty roztomilý kytičky co na nás budou koukat ze sněhu.

xoxo

N.