čtvrtek 8. února 2018

Očista

Je to krásnej pocit když zimu protnou paprsky Slunce. Cítíte to ve vzduchu? Blíží se jaro. Za sebou máme už polovinu zimy. Prošli jsme si obdobím kozoroha, kdy jsme málem ze všech těch vesmírných zkoušek vyzkočili z kůže. Právě teď procházíme obdobím Vodnáře, kdy se chytáme za stébla naděje - jakoby ty paprsky Slunce, po kterých tak prahneme, ale pořád nás nedokážou zahřát tak, jak bychom potřebovali. A poté konečně přijde období ryb, ve kterém prohlédneme skrz iluzorní mlhu a uvidíme jasně náš směr.

Hodně lidí zimu nemá rádo. Pro mě taky vždycky byla taková temná a zdlouhavá. Depresivní. Ale teď vím, že i toto období temna má svůj velký vliv na zbytek roku. Je to období, kdy máme nabrat energii pro další pokračování naší cesty. Všimli jste si jak vás zima přímo nutí si odpočinout? Dnešní společnost na to není připravena a tak po nás vyžaduje stejné výkony jako kdy jindy, ale přírodě je to jedno. Příroda nám dá jasně najevo, že nabrat energii prostě musíme ať chceme nebo ne.

A tak čím víc energie vydáváme, tím víc se stresujeme, a o to víc nám Vesmír posílá kopanců do zadku, abychom si uvědomili, že to už stačí, že musíme trochu zbrzdit a ponořit se sami do sebe. Ono to není jednoduché se odprostit od toho, co prostě udělat musíme, že ano. Třeba v práci nebo i v rodině. Hrne se to na nás ze všech stran a jeden by si řekl, že je sobecké si odpočinout. Kouzlo je totiž v tom, jak řešíme problémy. Zkusím sem sepsat pár pravidel, který pomáhají mně, třeba pomůžou i vám.
  1. Nechte to proudit. Cokoliv co přijde, nechte vámi projít skrz - ono to někde musí vyjít ven a pak vám to sejde z očí. Když něco budete pořád blokovat, tak to budete mít pořád před sebou a nedá vám to pokoj. Kdykoliv když se setkám s nějakým problémem, tak to se mnou vždycky trhne a začnou se mi hlavou honit nesmyslný katastrofický myšlenky. Důležitý je, zastavit ty myšlenky, ještě líp si je odůvodnit že jsou v tento čas úplně zbytečný, vydechnout a přijmout, že tento problém právě teď leží před vámi. Čím déle se to budete snažit praktikovat, tím rychleji to půjde přijmout. Nejdřív vám to může trvat třeba hodiny, až se dostanete na pár sekund. 
  2. Nerozebírejte to. To je druhý level přijmutí problému. Nevytvářejte si problémy 1A, 1B a 1C, který vlastně vůbec neexistujou. 
  3. Emoce se projevují. Pokud máte s tím problémem svázaný nějaký emoce, projevte je. Pamatujte, že to jak reagujete je vaše volba, narozdíl od toho na co reagujete. Buďte upřímní, ale snažte se chápat, proč se takto cítíte, to by mělo zabránit velkým výbuchům, který by mohly někoho zranit.
  4. Vytvořte jednoduché řešení. A pokud to nejde jednoduše, tak si ho rozdělte na několik menších a dělejte to postupně. 
  5. Všechno špatné má svůj důvod. Tahle věta mě vytáhla i z těch nejhlubších depresí. Snažte se vždy pochopit proč se děje co se děje a snažte se na tom najít pozitiva. Vždycky to jde i když to třeba na první pohled nejde vidět.
  6. Pokud procházíte peklem, jděte dál. Jenom tak z něj můžete vyjít ven. 
Těchto pár pravidel mi i v těch nejhorších obdobích zajišťuje trochu času na zimní odpočinek, bez kterého se jen po hlavě vydáme do dalšího kola, ze kterého se dá lehce zklouznout do chaosu. 

Tím se dostávám k první části předjarní očisty a to k očistě mysli, jejíž součástí je právě odpočinek.

MYSL
Co můžeme dělat proto, abychom očistili svoji mysl? Pan Dušek to krásně řekl ve čtyřech dohodách. Přestaňme vytvářet domněnky. Řešte jen to, co před vámi opravdu leží nebo to, co vás baví řešit. Nesnažte se za každou cenu zařadit pozitivní myšlení do všeho co děláte. Tohle je očista. Náš cíl je přestat přemýšlet nad tím, co nám nic nepřináší a co nám ubližuje, ale nejen to, taky přestat myslet nad tím, co nám zbytečně ubírá energii a čas, který bychom mohli věnovat vědomému odpočinku. Na druhou stranu myslet pozitivně je krásná věc. Tam, kde vám to jde přirozeně, se snažte vložit něco, co vám vytvoří úsměv na tváři. A pokud vám něco vykouzlí slzu a není to domněnka, snažte se přijít na to proč se tak cítíte a projděte si celým procesem prožívání, protože se chcete tohoto pocitu zbavit, ne ho v sobě uchovat navždy. 

Jak ale odlišit to, čím se máme zabývat a co nechat plavat? Mám pro vás jedno cvičení, které mě naučila kamarádka. Použila jsem ho místo toho, abych si dávala nějaká konkrétní předsevzetí do nového roku. 

Nakreslete si kruh střední velikosti. No spíš větší. Přes A4. Tento kruh rozdělte na libovolný počet "pizza kousků" a do každého z nich napište něco, co je pro vás důležité. Cílem je tam napsat všechno, co je pro vás důležité. Můžou tam být klasiky jako zdraví, láska, rodina, peníze, ale také třeba blog, instagram, kreslení, nebojte se věcí, které můžou někomu připadat jako sobecké, např. krása. Napište tam všechno. Poté si jednotlivé pojmy očíslujte jak moc se jim právě věnujete od 1 do 10, kdy 10 je nejvíc. Všude, kde máte 6 a méně, byste si měli napsat jak je konrétně zlepšíte. Já osobně jsem si to napsala u všech, i u devítek.

Dalším krokem, který jsem ke cvičení přidala já, je seskládat si všechno podle priorit a někam si to zapsat. Ideálně do nějakého diáře, který nosíte pořád sebou. Takže když si například zapíšete zdraví před společenský život (tak to mám já), tak se nemusíte zachmuřovat kvůli tomu, že si nechcete na párty dát panáka a že kazíte partu, protože máte jako svůj prioritnější bod zdraví. Nebo když máte rodinu před prací a někdo z rodiny vás bude opravdu potřebovat, tak se nebudete proklínat za to, že jste na chvíli odložili práci a věnujete se rodině, protože víte a vidíte to černý na bílým, že je to vaše vyšší priorita.

Cílem tedy je, zorganizovat si svůj život tak, abychom věděli nad čím má hodnotu přemýšlet a nad čím ne. Tím dosáhnete zenu ikdyž zrovna nebudete sedět se zavřenýma očima v lotosovém sedu. 



TĚLO
Dalším krokem k tomu cítít se skvěle je očista těla. Zeptejte se sami sebe, co můžete udělat pro očistu svého těla? Je totiž velice důležité se řídit svým instinktem a ně něčím co si přečtete někde na internetu, protože každý může být v jiné fázi a každému prospěje něco jiného. Tudíž vám nebudu říkat co máte dělat, ale spíš popíšu co dělám nebo bych chtěla při očistě těla dělat já a vy mi zase můžete napsat to svoje, ať se můžeme vzájemně inspirovat.
  • Jíst zdravě. Teď jsem snědla topinku. To víte, když se na chvíli člověk vrátí do hnízda ze kterýho už vyletěl, tak maminky umí být neodbytný. To je taky jeden z důvodů, proč nutně potřebuju očistu :D Za ten skoro rok, co jsem zpátky doma jsem zhřešila tolikrát, že už se můžu nazývat maximálně vegetariánkou, ikdyž teda já se nijak nazývat nechci, ale pro popisný účely.. každopádně mi to fakt nedělá dobře. A to teď nemluvím o morálních důvodech, ale vyloženě tělesně, jak jsem na to už nebyla zvyklá, tak to prostě už nějak neumím přijmout bez problémů. Takže moje jezení zdravě spočívá nejíst tyto věci, nebo alespoň co nejméně. Už jsem upustila od toho, že se nedotknu ničeho neveganskýho, tudy moje cesta momentálně nevede. Nechci to mít v mé pravidelné stravě, ale někdy je prostě chvíle, kdy mi to nevadí. Dál se chci vyhýbat smaženýmu, rafinovanýmu cukru, zpracovaným potravinám, éčkám a všemu, na čem ucítím, že mi nedělá dobře. Poslouchat svoje tělo a rozumnět mu. To je můj cíl.
  • Mít pohyb. Pohybem se potíme, vyplavujeme různý látky. Máme radost. Ráda bych se konečně pořádně opřela do jógy a překonala svoje strachy z obrácených pozic. Chci celkově posílit tělo, zbavit se nastřádaných látek, který tam nemaj co dělat a být pyšná na to jak vypadám v plavkách. To chce asi každá žena, ne-li každý člověk. Mým cílem je někde ve hvězdách ashtanga joga. Chci mít vládu nad svým tělem a v krvi silný proud životní energie.
  • Nepoužívat kosmetiku plnou jedů. To už nedělám nějakou dobu a hodlám v tom pokračovat.

PROSTOR
Lvi jsou děsně líní. A já obzvlášť. Ale nedokážu zapřít ten krásnej pocit z toho, když mám kolem sebe čisto. A nejen čisto jako utřenej prach, ale čisto ve smyslu, že vím co všechno a kde se kolem mě nachází. Jarní úklid není jen tak nějakej úklid. Chce to projít úplně každičkou věc kterou vlastníte a rozhodnout se, jestli ji opravdu potřebujete. Ale především najít v sobě sílu se té věci zbavit. Nebudu vám lhát. Trvá to dlouho. Já uklízela celý týden než jsem se vším prohrabala. Ale stojí to za to. A nakonec si můžete zapálit svíčku, vonnou tyčinku a v klidu si užívat. Uuuuuuuuuuuuuuu :))

DUŠE
Jak očistit duši? Jde to vůbec? Není to náhodou ten jediný kousíček v nás, který zůstává čistý? Já si myslím, že když uděláte očistu mysli, těla a prostoru kolem vás, že duše bude přirozeně následovat. Protože nastane jakýsi klid. Takový podivný tichý klid, který bude vyplňovat všechny mezírky a jizvičky, který tam někde hluboko ve vás najde. Když přemýšlím o očistě duše, tak mě spíš napadá, že by bylo na místě ji nějak pozvednout, ne očistit. Samozřejmě jsou jedinci, kteří mají černou duši jak uhlí žejo, jenže pro někoho je černá prostě krásná barva. Černá, fialová, zlatá, bílá, stříbrná, to je jedno. Duše nemůže být nikdy špatná, to jsou jen ty obaly kolem ní, který se nám tak někdy zdají. Pozvednout duši můžeme spirituální činností, která nás přitahuje. Meditovat, čarovat, pomodlit se, spojovat se s bytostmi, nebo se jen tak projít v lese. Nebo taky něco úplně jinýho. To asi závisí na barvě té duše. .)

To je zima. Příprava na jaro. Těším se na něj. 

Na ty roztomilý kytičky co na nás budou koukat ze sněhu.

xoxo

N.

středa 3. ledna 2018

Lucifer - bůh zapadajícího Slunce

To je ale divnej název článku co :D Po dlouhý době vás tu opět vítám, ve virtuálním prostoru, kde se utvářejí možnosti z myšlenkových kousíčků mé hlavy, rozlítávajíc se do všech stran, čekajíc, zda-li naleznou čtenáře, kteří se jich ujmou.

Ani vlastně nevím, co budu psát a jak to dopadne (ostatně jako vždy), jen mám potřebu, vysypat tu poznatky, zážitky, které se mi poslední dobou dějí a které se tak nějak týkají konceptu této mýtické bytosti.


Když jsem byla malá holka, měla jsem pokojíčku tmavě oranžovej závěs ze sametu. Byl docela hnusnej, ale děsně mě bavilo si hrát se vším sametovým, protože se do toho dalo krásně kreslit prstem a pak to zase uhladit. Až do chvíle, kdy se mi na něm v levým horním rohu objevilo něco, co už smazat nešlo. Určitě všichni znáte pozdrav metalistů žejo, ruce v pěst a zvedlej malíček a ukazováček. Tak přesně tohle gesto se mi tam úplně čitelně objevilo. Až na malinkatej problém, viděla jsem to jenom já. Bylo to hodně, hodně divný. Bylo mi asi tak 9 tipla bych. Nevěděla jsem co to znamená, ale děsně jsem se toho bála. Smazat to nešlo, bylo to jak kdyby tam ten samet byl vypálenej nebo ostříhanej, ale nikdo jinej to neviděl!

Jednou jsem s kámoškou šla ven na kolečkový brusle, sedíme tak v parku a ona mi řekne: "Víš, co znamená tohle?" A můžete hádat, co mi ukázala :D Já samozřejmě jako wtf cože ne nevím ale mám to doháje na závěsu! A ona mi to samozřejmě nevěřila, ani to neviděla. Ale řekla mi, co to znamená - v tý době z ní myslím vyšlo "pozdrav satanistů".  Já samozřejmě vyděšená, protože jsem byla vychovávaná tak, abych se ho bála. Máma mi vždycky říkala, že můj táta říkával, ať neříká vůbec jeho jméno, že to přináší smůlu. Kámoška ten den spadla a zlomila si ruku. Od té doby jsme již na bruslích nebyly.

Zjevení na závěse trvalo docela dlouho, až do doby, kdy jsme přestavovali dům a já jednou přijela z tábora a v pokoji - stavebně zvětšeným - visí novej závěs. Pak se mi to nějak vypařilo z hlavy. Chtěla jsem se před nedávnem na ten závěs podívat znovu, ale mamka neví, kam se ten závěs poděl, že prý ho asi vyhodila.

Ten stejnej strach se mi vybavuje při vzpomínce na sen, kterej jsem taky často mývala jako malý děcko. Uklízím si skříň, najdu tam takový to žlutý z kindervajíčka, kde bývá hračka, takže mám z toho obrovskou radost, otevřu to a tam je hnusnej pavouk, kterej žere muchu. AAAAA brrrr.

Zkráceně teda, abych se pomalu blížila k pointě, celej svůj život jsem se bála "zlé strany" "Ďábla/Lucifera/Satana" nebo jak to chcete nazvat. Byla jsem ochotná dělat všechny možný magický věci a přemýšlet nad vším možným spirituálního charakteru, ale jak se v tom objevil někde on, tak vůbec. To bylo moje tabu, něco co nehodlám přijímat do svýho života. Něco co "neexistuje", ale přesto z toho mám strach a odpor, protože to vlastně patří ke křesťanství a to já taky nesnášela.

Před asi rokem a půl se mi částečně změnil pohled, když jsem měla příležitost meditovat na tarotovou kartu Ďábel. Měla příležitost - rozumnějte tomu tak, že přijdete na meditaci, pak zjistíte na co bude a je vám blbý odmítnout, tak to teda zkusíte. Díky této meditaci jsem pochopila, co symbol Ďábla zastupuje, proč se čarodějnicím říkalo jeho následovnice (ikdyž ony samy to tak hádám nechápaly) a proč ho křesťanství stavělo do pozice nenáviděného.

Symbol Ďábla zastupuje čtyři živly - vzduch, vodu, zemi, oheň - a jejich ovládnutí. Zároveň symbolizuje sexuální energii, mužskou i ženskou a její ovládnutí. To znamená, že zastupuje kompletní materialitu našeho života, její rovnováhu a tvoření z ní. V meditaci se mi také objevil pátý živel - ten, který definoval celou moji spiritualitu, na kterém jsem byla neharmonicky závislá - neboli Duch, Íre, Vesmír, Bůh (každý spirituálně hledající ho může jmenovat jinak). Ale objevil se mi tam v takových souvislostech, že jsem pochopila, že není součástí tohoto symbolu. Nepatří do materie této sféry.

Nečetla jsem celou Bibli, takže mě opravte, pokud kecám nesmysly, ale z toho co vím, tak si dovoluji tvrdit, že křesťané (obecně, určitě ne všichni) berou tento život jako něco méně než ten posmrtný. Vyzdvyhují duchovno a církev nad zemským a světským. Vyzdvyhují Boha nad naši matku Zemi. Pudy považují za nečisté. Skromnost a askezi považují za ctihodné. Asi chápete kam tím mířím, vše co dělá lidi lidmi, jejich chutě, pudy, emoce, vše je v křesťanství potlačováno za cestu pokory, poslušnosti a odříkání. Jen proto, abychom se dostali do toho krásného světa, který nám slibují po smrti. Do kolébky pátého živlu, který kloubí všechny nepoznané i poznané duchovní aspekty. A to je důvod proč je křesťany popisován tak zle - zastupuje vše, co se snaží křesťanství co nejvíce omezit.

Tomu se říká disharmonie. Nééé, tomu se říká posedlost! Posedlost jedním aspektem života. Stejně tak satanisté se zase soustředí celý život přesně na pravý opak - opět disharmonie/posedlost. Nikdo tam nevidí ten důležitý celek naší existence. Člověk má tělo a duši. Obsahuje v sobě všechny elementy i ten pátý. Dle mého názoru, život by měl být tak harmonicky vyvážený, abychom živili všechny živly v nás stejně. Proč bychom měli živit jen tělo nebo jen duši? Jaký by byl potom smysl toho, že máme obojí? Obojí je stejně důležité. Tělo je náš dopravní prostředek díky kterému nám roste vědomí a to je smyslem naší existence.

A proč byly čarodějnice spojovány s Ďáblem? To je jednoduché. Uměly využít přesně ty síly (ale nejen ty), které on symbolicky zastupuje. Uměly se pohybovat v materialistické sféře našeho světa - využívaly byliny, kameny, poslouchaly své emoce, uměly racionálně přemýšlet, dovolily si osobnostně růst, radovat se, milovat a to vše bez zásad, jaké má křesťanství.

Posledních pár týdnů mi do života vstupují různá znamení týkající se Lucifera a věcí, které symbolizuje. Podrobně je zde popisovat nebudu, chci celé tohle období nechat doznít a moc ho nerozebírat než si z něj vezmu do života, co potřebuji. Vysvětluji si to právě tak, že je čas abych konečně do hloubky pochopila také tu druhou stranu a spojila ji v harmonický svazek s tou první. A zjevuje se mi to právě skrz tuto podobu, protože jsem byla naučena se jí bát. Není to o tom, že najednou začínám vyznávat judaismus/křesťanství/satanismus - všechny tyto tři jsou pro mě hodně podobné. Jsem stále pohansky laděná, se soustředěním na ty bytosti, které mě osloví. Některé se mnou zůstávají delší dobu, některé kratší. Zatím to byly hlavně Freya, Frigg, Isis a Nuit. Abyste měli představu.

Znamení byly čím dál tím silnější a častější, tudíž mě to donutilo si něco o tomto tématu zjistit. Mám toho v hlavě hodně načerpáno jak z křesťanského tak ze satanistického pohledu, díky lidem, kteří se kolem mě pohybují, ale pořád mi chyběl takový ten objektivní článek. Něco mi tam chybělo k tomu, abych pochopila smysl toho celého. Tudíž jsem začala hledat a narazila jsem na několik dokumentárních videí na youtube, které se podrobně tímto tématem zabývaly.

Klasický mýtus o Luciferovi, tak jak ho známe. Jednoduše. Je to anděl, syn Boží, který se chtěl rovnat Bohu, ale za to byl svržen na Zemi. Jak chodil po Zemi, stal se z něj Satan - zlý anděl, který vládne pekelnému světu (jiné dimenzi) a trestá hříšníky. Hůř to znít už nemůže, ale takhle se to prezentuje, takhle jsem ho znala i já.

Astrologicky to odpovídá hvězdě Jitřence/Večernici neboli planetě Venuši, která v určitém období září i když vyjde Slunce - přeloženo jako hvězda, která se chce rovnat Slunci/Bohu, ale stejně nakonec zajde - "je zapuzena, vyhozena z ráje". To je sice hezké, ale není to tak úplná pravda. Stala se totiž chybička. A já jsem konečně objevila chybějící část mojí skládačky. V původní hebrejské bibli totiž nebylo o slovu hvězda ani zmínka, bylo tam Helel Ben Shachar (Helel, syn svítání). Slovo hvězda Kokab, bylo dodáno až v pozdějších verzích, kde nahradilo Helel. A konečně latinský překlad Lucifer znamená ten, co nese světlo. Slovo Helel totiž nemělo význam hvězda, ale Slunce/zářící. Tudíž Lucifer je Slunce, ale v nové bibli je to překládáno jako Jitřenka neboli Morning Star. A teď se připravte na něco, co jste pravděpodobně nečekali :D Mám pro vás zde úryvek z Bible.

Kniha zjevení 22:16
"I, Jesus, have sent my angel to give you this message for the churches. I am both the source of David and the heir to his throne. I am the bright morning star."

I am the bright morning star??? Já jsem Jitřenka?



Tak. A je to venku. Lucifer a Ježíš jsou jedna a tatáž bytost. Oba dva jsou božskou personifikací Slunce. Ježíš je jeho letní část, Lucifer jeho zimní část. Od rovnodennosti k rovnodennosti. Podobně to mají i v jiných náboženstvích - například Wicca: Ti mají dubového a cesmínového krále a jsem si jistá že podobné protiklady bych našla i v ostatních náboženstvích.

Jsem ráda, že jsem se konečně dozvěděla něco, co zapadá do mého kontextu. Všechna náboženství mají stejný základ, jen lidé některá z nich tak nesmyslně pozměnili, že úplně ztratila svůj původní význam a feedujou tyto nesmysly svým dětem, kterým pak vznikají v mysli strachy založené na lžích bez možnosti se jim postavit, protože nevědí proti čemu stojí. Teď už vím, že všechna ta znamení byla vodítkem k tomu, abych se naučila více využívat materiální sféry kolem nás protože je mojí součástí stejně jako ta duchovní a ne k tomu, abych měla strach. Jinými slovy, lítala jsem moc nahoře a potřebovala jsem uzemnit.

Mimochodem, pomocí šamanské cesty jsem se vrátila do toho snu s pavoukem a docela jsme si pokecali. Prý se ho bát nemusím, prostě si tam jen tak sedí, jí si mouchu a má radost ze své existence.

Tenhle dílek bylo hodně těžký najít, ale jak vidíte, nic není nemožné. Všem strachům jde čelit, všechno, co si teď nedokážete vysvětlit, tak jednou dokážete.

Pamatujte na to, že vše, co nosíte ve své hlavě má vliv na váš život.

Stačí jít za nosem, mít otevřené oči a mysl.

xoxo

N.

čtvrtek 19. října 2017

Samota

Už je to skoro dva měsíce od mýho posledního příspěvku. No toto.. Umím to ještě vůbec? :D
Souvisí to s názvem článku - samota. Veřte tomu nebo ne, ale opět jsem se strašně změnila. Momentálně se nacházím ve fázi života, do který mě vesmír dokopal a vůbec to nebylo příjemný. Dokopal mě k tomu, abych pocítila samotu a nejen to, ale abych také vyžadovala samotu. Objevila jsem totiž, že být občas sama se sebou není vůbec tak špatný.

Tělo, mysl i duše to po mě vyžadovalo dobrých deset let. Jo, bylo to někdy na začátku střední, kdy mě začaly bolesti hlavy. A jo, až včera jsem na to přišla. Byla jsem na všech možných vyšetřeních přes alergie až po nádory, ale nikdy mi nic nenašli. Snažila jsem se poslouchat svý tělo, jíst zdravě, vyřadit HA, cvičit a tak dále, ale stejně se mi to vždycky vrátilo, ale třeba v trošku menší intenzitě. Pro představu mě na střední bolívala hlava 4x týdně a pak už třeba jenom 2x. Měla jsem i období, kdy mi bolela třeba jen dvakrát za měsíc, ale poslední dobou se to začalo zase zhoršovat. Nezabírají mi žádný prášky, ani ty nejsilnější na předpis, někdy mě bolela i několik dní v kuse. Rekord jsou tři, to už jsem začínala trochu bláznit. V minulosti jsem vždycky provedla nějakou úpravu svýho životního stylu, tak se to o trochu zlepšilo. Ale nikdy ne úplně. Zapomínala jsem totiž na jednu důležitou věc - mysl.

Už jsem se naučila respektovat celkem tělo i ducha, ale mysl jsem neposlouchala. Pořád jsem byla závislá na jiných lidech, resp. na tom, jaký mají ke mě vztah. Neustále jsem se snažila někomu zavděčit, být milá i když jsem nechtěla, trávit čas někde i když jsem tam nechtěla být a další podobný zbytečnosti.. Tak tomu už je konec. Budu svůj čas trávit tak, jak chci já a s lidma se kterýma chci, protože na nic jinýho vážně nemám čas. Protože ten čas, kterej mám navíc chci trávit sama se sebou.

A s tím i souvisí má delší pauza tady na blogu. Nějak poslední dobou nemám potřebu sdílet můj život. Uzavřela jsem se víc do sebe a povrchní příspěvky mě psát pořád nebaví. Zjistila jsem totiž, že přece nemusím sdílet každou moji špatnou stránku světu, abych v něm probudila světlo a naději. Protože nikomu nic nedlužím a nemusím pořád křičet do světa a nemusím se ospravedlňovat. Protože chci ty moje nejhlubší myšlenky sdílet jen s určitými osobami, na kterých mi záleží. Protože už nemám na nose růžový brejle a vidím, že lidi nejsou tak heboučcí, měkoučcí a voňaví. Že i přesto, že věřím, že "zlost" pochází ze šrámů lidí z jejich traumat neubírá této "zlosti" na síle a autenticitě. A já tu nejsem proto, abych léčila a vyslechla všechny a už vlastně ani nechci. A to je důležitý, to se změnilo. Že já už prostě nechci, už se netrápím nad tím, že nemůžu. Přijímám věci takový jaký jsou.

Už asi měsíc nad tímhle tématem dumám a život mě zkouší v jeho oblastech. Věděla jsem, díky intenzitě těch "zkoušek", že to musím co nejdřív vyřešit a že se to děje právě proto, abych se naučila být více sama se sebou. Ale včera jsem si poprvý uvědomila, proč to souvisí s mými bolestmi hlavy a kam až je tato problematika v mým životě zakořeněna.

Byly jsme jako každej týden s kruhem žen na setkání a povídaly jsme si právě o tom, co jsme za poslení týden prožily a později jsme si jen tak ze srandy vytáhly každá kartu z Osho Zen Tarotu. Holky přede mnou se každá zeptaly na něco fyzického, tak mě to inspirovalo k tomu, abych se zeptala, proč mě pořád bolí hlava. A vytáhla jsem si kartu SAMOTA. V tu chvíli mi docvaklo, že to souvisí s tím co teď řeším, ale o chvíli později jsem si uvědomila, kam až tento problém sahá, čím byl vytvořen a jak se podle něj můj život formoval, abych ho mohla později překonat. No všechno mi to krásně zapadlo do sebe a všechno co se v mým životě událo mělo důvod. Vidím to teď tak čistě, jakobych před sebou měla mapu.

Myslím si, že dříve nebo později si tímto projde každý. Uvědomování si ceny svého času a hodnoty sama sebe je další krok k opravdové dospělosti a důležitý krok ke štěstí. Už zase cítím nadšení. Naděje v apatii se vyplatila .)) Příští týden už konečně dostanu klíče od mýho novýho bytu. Těším se, jak se na něm vyřádím, konečně zase nějaká realizace. Bydlet zpátky u mamky bylo po jedný stránce luxusní, ale mít svý vlastní hnízdo je k nezaplacení. Možná sem tam i přidám nějakou inspiraci - zařizování bytu nebo zase recepty. A nebo zas něco extra hlubokýho co vám prostě musím sdělit. :D Objevila jsem jeden boží recept na špagety s dýňovou omáčkou, ale vždycky je sním než je stihnu vyfotit. No.. být blogger je těžký. A proto jím nejsem. :D

Mourek vás všechny pozdravuje

xoxo

N.

středa 23. srpna 2017

Konec rebelskýho období

Nebo aspoň jedné z jeho částí. Mám opět hnědý vlasy. Už mě to přestalo bavit, být všude zapatlaná do zelena. Zkusila jsem už tolik kombinací, dokonce jsem šla i do chemických kadeřnických barev, ale prostě to nejde. S těžkým srdcem to vzdávám a vítám svoje zcela nepřirozený tmavě hnědý vlasy. Docela se mi líbí, vypadám tak rozumněji, starší možná. Hmmmm.

Už jsem sem tak dlouho nepsala o "normálních" věcech, že mi to přijde divný. Co je vlastně normální? Nemám žádnou normu na "normální", tak o čem to vlastně mluvím... Věc se má tak, že sem píšu většinou když mám nějakej problém nebo všeobecně blbou náladu, ale teď se zrovna nacházím v období života kdy se mám docela dobře. Tak možná proto mi to přijde divný. Ale stejně sem chci psát :D lálá. Tak jako, abyste si nemysleli jakej je můj život krásnej - mám pravděpodobně momentálně horečku, za mnou balíček využitých kapesníků, bolí mě ruka, protože jednak jsem se do ní švihla tětivou, když jsem byla střílet z luku a jednak na ní mám nemalou novou kérku od včera. A to jsem nevyjmenovala ještě další nezmary který momentálně trápí moje tělo, ale ty si nechám pro sebe. Zrovna jednou za sto let, když je moje mysl v pořádku, tak to tělo neunese. PF. (Ale je statečný, fakt, taková rýmička, to není žádná sranda.)

Měla jsem nedávno narozeniny. Tyjo to už je 23.8., tak to už není ani tak nedávno. Před devatenácti dny. Co jsem ten den dělala.... kdybych taky ten článek napsala včas že. Myslím, že jsem byla v práci. A pak v Tembu. Kde jinde taky. Žádnou oslavu jsem nedělala, neměla jsem na to náladu. Jen jsem pobrala lidi, co měli čas a šli jsme ven. Jen tak. Překvapilo mě, kolik lidí si na mě vzpomnělo. Ať žijou připomínky na Fejsbůku. hahá Ne fakt, díky <3 A moji nejbližší mě obdarovali krásnými dary. Nebudu je tady vyjmenovávat, protože jsem si nedávno četla můj článek myslím z Vánoc a přišlo mi to hrozně vtipný a osobní :D Jediný co chci zmínit je, viz to, že mám modřinu na ruce, že jsem dostala luk (mé elfí já ti děkuje, brouku <3 * ). Takže mám novej koníček. Tadááááá :D Asi jsem fakt musela být v minulým životě elfem nebo nevím, ale když ho držím v ruce, to je jak kdybych měla prodlouženou ruku, prostě skvělý, úžasný, tisíc, milión. (K tomu se váže vtipná historka, jak jsem natáhla tětivu naopak a pak jsem si stěžovala, že je to natáhnutí nějaký těžký, ale to tady raději nebudu rozebírat. :D )

K novýmu přírůstku na mý ruce.. jestli jste četli můj příspěvek o kérce se srnou, tak jsem tam psala, že původně měla být ještě kolem toho posvátná geometrie jako symbolika vesmíru, ze kterýho celá ta "meditační vize" - což je ta kérka se srnou - vychází. Takže je tam. Geometrie. Na vnitřní straně ruky, spojená květem života se srnčí kérkou. Ještě jsem si nezvykla. Vždycky mi to chvíli trvá než si zvyknu na novou kérku a do tý doby se nemůžu rozhodnout jestli se mi líbí nebo ne - ikdyž je mi to už prd platný. Každopádně už teď vím, že to není konec :D Z té ruky bude pravděpodobně rukáv. Spirituální rukáv. Achjo, je to droga. Tak tady je:


Ten vrchní symbol, vlastně ten spodní - ta ruka je vzhůru nohama, safra jak to mám popsat. No prostě, ten vrchní symbol - ta "hvězda" je tzv. metatronova krychle, což je symbol z posvátné geometrie výcházející z "ovoce života" - to jsou ty kružnice, který tvoří ten základ a z čar které vychází a spojují všechny tyto kružnice dohromady. Ten spodní symbol - trojúhelník - symbolizuje posvátnou trojici všeho bytí. Např. mysl - tělo - duch a tak dále. A to kolem je květ života. Významy tady popisovat nebudu, to by bylo nadlouho. Jestli vás to zajímá, tak na youtube je spoustu dokumentů na toto téma. :)

Takže tak. Mám se fajn. Žiju. A dokonce docela šťastně.

Hezkej den!

xoxo

N.

pátek 14. července 2017

Apatická naděje

Už pár týdnů koukám na to mý BIO a říkám si: "Wow, já jsem se tak strašně změnila."

Mám pocit, že mě dostihla jakási apatie dospělosti. Co to je? To je to, když jedeš od rána k večeru a vlastně tě nic nezajímá, nic si neužíváš a nic neprožíváš. Tohle mám už tak asi rok. Možná víc než rok. O dost dýl než rok. Pamatuju si, jak jsem začala objevovat Teal Swan a byla hrozně nadšená z jejího učení, jak jsme chodily s kámoškama do Utopie a nadšeně jsme rozebíraly smysl života...až jednou, jedou přišel zlom. Pamatuju si přesně ten moment, jak sedím v tý čajce, koukám na kámošky jak se dál zapáleně baví o těchto tématech, a já necítím nic. "Co je", ptaly se. "Nevím, j-já n-nedokážu o t-tom m-mluvit.", odpověděla jsem. Lekla jsem se. Lekla jsem se, že vlastně nic necítím a myslela jsem si, že to bude jenom na ten večer. Ale nebylo. Nikdy to neskončilo.

Chci to zpátky. Ten pocit, když jste pro něco nadšení. Jak vám plesá srdíčko a máte zrychlenej tep. Chci to zažít znovu. Ale nevím jak. Jako jo, mám chvíle, kdy jsem šťastná, to jo. Ale nikdy ne tak, jak si to pamatuju. A pak se vždycky vrátím do té apatie. A do deprese. Potom nevím jestli je lepší necítit nic nebo cítit dno. Co myslíte?

Snažila jsem se z toho dostat. Raw strava mi na to dost pomáhala. Něco na té čisté energii bude. Ale nevydržela jsem na ní, protože mám prostě ráda jídlo. Hlavně italský jídlo. Mňam. Dost mi i pomáhalo, když jsem si našla nějakej novej koníček. Problém byl, že jsem u něj nikdy dlouho nevydržela. Nevím proč, ale matně si pamatuju, že jsem měla ten pocit, že mi okolí naznačuje, že to není pro mě a stejně u toho nevydržím, takže jsem tomuto psychickýmu tlaku podlehla a potvrdila jejich očekávání. Třeba to byl jen můj mozkovej výmysl, ale váhu to pro mě mělo stejnou jak kdyby to fakt bylo od mýho blízkýho okolí. Na tohle zabírá nikomu nic neříkat. Potom to nemůžu svádět na ostatní, ale uvědomím si, že je to výmysl mýho psychomozku. Jop, to si budu pro příště pamatovat. Nojo, jenže sdílená radost je dvakrát tak velká radost...


Jedinej koníček, kterej mi vydržel a taky hodně pomohl je Ženský kruh. To jsou holky, se kterýma se scházíme už od srpna každej týden. Nedokážu ani slovy popsat, jak jsem vděčná, že jsme se našly. Začínaly jsme v šesti, teď je nás patnáct. Nejsme klasickej terapeutickej kruh. Věnujeme se nejen seberozvoji, ale i spiritualitě a magii. Tyhle holčiny mi pomohly přes takový životní nesnáze, přes který bych se já sama vláčela měsíce. Děkuju <3

Teď o víkendu jsem jela poprvý na motorce. Jako spolujezdec samozřejmě. Řídil přítel. (Vím, že tu chybí můj životní update, ale tak, vidím instagram a chápu ne :D :) ) Bála jsem se. Samožřejmě, že jsem se bála a to je slabý slovo. Ale víte co? Tam jsem to cítila znovu. To nadšení. Asi jen na hodinu, ale bylo to tam. Jsem ráda, že jsem toho ještě schopná.

Cítím, že se blíží bod zlomu. Budu mít byt. Fakt svůj byt. Před pár dny mi schválili hypotéku. (Kdo sleduje můj pinterest, tak mu asi došlo, že se něco takovýho blíží xD ) Z nějakýho důvodu věřím, že mít svoje místo, svůj prostor, mě vyléčí. Budu moct žít konečně tak, jak si přeju já. Konečně se objevím. Objevím věci, který mě baví. To, čím vlastně jsem. A doufám, že začnu znovu cítit nadšení.

A až začnu, tak si ho nenechám už od nikoho vzít.

Bože, já se TAK těším!

Bude to dobrý.

Mám vás ráda.

xoxo

N.

pondělí 26. června 2017

Smysl života jezerní sirény

Pro co.
Pro co žít?
Neustálá obnova cyklu. Pro prožitek?
Pro stres a strach, pro krásu světlušek.
Pro slzy a smích.
Nahoru a dolů, houpačka života nikdy nepřestane.
A tak se ptá, pro co?

Pro uvědomnění. Pro smysl života.
Pro to, že je jen zrcadlo vaše.
A to nikdo nemá rád.

Stojí uprostřed emocionální bouře,
vysoká jako sekvoje,
čekajíc na milostivý záblesk v oblacích.

Proč lidi nepočítaj s tím, že u vrby je vždycky aspoň malinkatý jezírko?
Ona zdatná se prohýbá pod smutkem světa.
Jezírko se leskne a odráží tvou tvář.
Tak jako obraz Doriana Graye.

Ona udělá krok dozadu a možná dva nebo tři.
Vzdálí se, daleko, tak abys nemusel svůj obraz zakrývat těžkým sametem.
Oslepla by.
Siréna z jezírka, nasadí si matnou maškarní věc přes obličej, aby se teda přestala lesknout.
Čeká v temným jezerním koutě.
Sama.

Kouká nahoru, ke břehu.
Už jsou všichni pryč?
Všechny dychtivé páry očí. Už jsou pryč?

Až poslední zvuk klepající nohy utichl, siréna sundala maškarní kus plastu a začala se znovu lesknout. A plavat. A tančit. A smát se. A povídat si s bytostmi který měly krásnej odraz.

Ponořila se do jezerního světa. Sama a přecejen obklopena láskou.

Kolem jezera prý postavila varovné cedule. Dobrej nápad, říkám si.

Jen tak si proplouvat životem...a tlumit mánie a deprese...abychom byli normální za každou cenu...

Takovej přístup se jí teda vůbec nelíbil, tak si to prostě udělala po svým.

Asi se k ní někdy půjdu podívat.

xoxo

N.

středa 31. května 2017

Koncepty a osobnosti

Za posledních 14 dní, už mám rozepsaný dva koncepty. To se mi ještě nikdy nestalo. Vždycky dotahuju články do konce v ten okamžik co mě napadnou. Nemůžu je tam nechat a nemůžu je dokončit. Takže tady je máte.

19.5.2017 - jsem měla očividně dobrou náladu

V životě jsou věci, který si zaslouží zvláštní místo v srdci. Ty malý momenty, kvůli kterým si člověk uvědomí, že je život vlastně celkem fajn. Nebo že může udělat rozdíl. Že záleží na tom, co cítíme, jak mluvíme, jak interagujeme s okolím, jakej vliv máme na tento svět. Ve skutečnosti je toho tolik, co může jedinec ovlivnit. Sice je jeden z miliard, ale i ten malej kousek se počítá. Každá myšlenka, každý čin...

Je to nádherný, když člověk, co vás vůbec nezná, vám přinese do práce květinu nebo něco na zub. Každý den si uvědomuju jaký lidi kolem sebe mám a jsem za vás ráda <3 Mnohdy to převáží i všechna negativa z každodenního života. Protože když máte kolem sebe správný lidi, tak na to nejste sami..

.....měla jsem tak melancholickou náladu, ale někdo mě tak rozesmál, že už asi nedokážu navázat ve stejným duchu.. xD

Takže co je na tomto světě fakt krásný? Ty malý okamžiky, který nám vytvoří úsměv na tváři.
  • když si někdo vytáhne svůj vlastní obal na pečivo místo plastovýho
  • když vás někdo pozve na rande a vy jste na opačný pohlaví (ne, mě se to nestalo, ale úsměv mi to vytvořilo pořádnej :D )
  • když vám někdo řekne, že vás má rád - jen tak
  • když očekáváte od doktorů, že vám budou cpát prášky, ale oni vám doporučí bylinky
  • když vidím starý lidi jak se maj rádi
  • když vidím, jak si zachráněný zvířata umí užívat života
  • když si s někým povídáte a najednou zjistíte, že uplynulo tak třikrát víc času než by mělo
  • když je ta písnička napsaná přesně pro ten okamžik
  • když se na mě - démonický stvoření v černým - usměje malý dítě
  • když svítí slunko při škaredým počasí
  • když někomu kdo má fakt špatnej den, řeknete něco neobvyklýho a on se usměje 
  • když mamka schovává skořápky od vajíček, aby měly dědovi slípky dost vápníku
  • když se člověk rozhodne v přítomným okamžiku pro něco nesobeckýho

25.5.2017 - jsem měla očividně špatnou náladu

Mám tik v oku. Už asi čtrnáct dní. A je to fakt otravný,

Začíná mě pěkně štvát tento svět. Začíná? :D No zůstaneme u toho, ale všichni víme, jak to je doopravdy... Člověk nemůže mít chvíli klidu. Pořád se po něm chce, aby čelil věcem, který mu nejsou pohodlný, pořád musí růst, pořád musí docházet k expanzi jeho vědomí. Člověk bych chtěl mít chvíli klid. Možná by pak zjistil, že se nudí, ale teď momenálně nemyslím na nic jinýho než na klid.

Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že je všechno skvělý a konečně začínáte žít šťastně - - - -

Asi mě muselo vyrušit něco důležitýho.

Mimochodem ten tik v oku ještě pořád mám.

Mám černý vlasy. Koupila jsem si permanentní tmavě modrou. Nikdy nevěřte obyčejným drogérkovým barvám. Stydím se za to, že mám na hlavě Loreal. Fakt doprčic, kdybych to věděla, tak si koupím černou od Naturtintu a bude klid a vlasy nebudou vypadat jak paruka. Doháje. Nevím jestli mám dneska dobrou nebo špatnou náladu. Jsem rozpolcená. V práci se nám rozbila klimatizace, 29 stupňů, v kanclu možná i víc. FUJ. Ale dneska večer jdu na koncert Creepshow! Aspoň něco.

Jak se máte? Napište mi taky někdy něco. Mám pocit, že mí čtenáři jsou duchové :D

Asi pro vás dnes nemám žádný super moudra.

Ikdyž....

S kámoškou jsme nakously téma osobnosti a přebírání si struktur od ostatních lidí. Zní to jako něco špatnýho že? Přebírat si něco od někoho jiného. Přirovnala to k plastelíně - nalepení se na někoho a zkopírování otisku. Zní to špatně. Fakt. Ale není. Víte proč?

Člověk se nerodí s osobností. Postupně, jak jde životem, tak ji získává. Získává ji od okolí, od ostatních lidí, z různých situací. Ale strašně moc z nás si myslí, že všechno to co získal už nejde změnit. Vytvoří si svou pevnou věžičku ve které se jako princezna ukrývá před drakem a čeká na zachránění, ve který ani nedoufá. Svoboda příchází s uvědoměním, že si tu věžičku můžeme zbourat a postavit znovu. Třeba se zahrádkou.

Střed člověka je jeho esence - chcete li duše/část boha/kousíček energie Vesmíru. S tím, jak se narodíme do tohoto světa si začneme kolem té esence plácat masky, nebo možná lépe řečeno kousíčky plastelíny s nějakým obtisklým vzorem, která obaluje a chrání ten náš malý zranitelný čistý kousíček Boha v nás. Kousíčky plastelíny si vybíráme podle toho, co se nám zrovna v naší situaci hodí. Průser je, že ona tam zůstane i potom, co jsme z tý situace vyšli a už ji nepotřebujeme. Takže si z tý plastelíny uděláme takovej tlustej mnohovrstevnej obal, kterej nás drží pěkně hluboko a pěkně schovaný.

Když si uvědomíme, co je to za kousky, tak to můžeme změnit. Můžeme se rozhodnout některý kousky odlepit, jiný ponechat, některý nově získat. My si můžeme sestavit svoji osobnost takovou, jakou ji chceme mít. Nemusíme být nevrlí, můžeme si uvědomit, že jsme nevrlí, zjistíme proč jsme nevrlí, co stojí za tím, že jsme takoví začali být a jak nám to prospívá? Opět se navracím k shadow work a začínám se do toho krásně zamotávat. Ale tak princip jsme pochopili ne?

Nebuďte uzavření ve své věži a nebojte se inspirace od druhých lidí.
Tajemství svobody je vědomě se rozhodnout pro rysy, vlastnosti, struktury, zvyky, který se vám líbí a budou vám užitečné.
Ty staré, které vám škodí, zahoďte. Vylečte.
To nejste VY. A zároveň jste. Ale nemusíte. Vy jste božská esence.
Tento život vás donutil vzít si na sebe masky, který pomáhají přežít těžké časy ve vašich životech.
Nechte ty časy odejít.
Ukotvěte ve své jistotě a buďte si vědomi všech nejistot.
Buďte svobodní.

xoxo

N.